Napsala mi milovaná Líba, že by "pak" chtěla být vnoučkem z lodě vysypána nad oceánem k delfínům.....
Moji vážení čtenáři. Doufám, snad správně, že na „můj“ blog nechodíte pouze pro humor, ale i pro pohled na svět ve kterém společně žijeme, z trochu jiné strany.
Dostal se mi do rukou text, který by rozhodně neměl skončit někde v šupleti psacího stolu a měl by vystoupit na světlo. Jde o úvahu, která mě velmi zaujala a oslovila a troufám si tvrdit, že podobně zaujme i mnohé z Vás. Od autorky textu jsem získal laskavý písemný souhlas ke zveřejnění i s možností text ilustrovat.
. . . .
MÁTE PŘÁNÍ, KAM VÁS MAJÍ “PAK” ROZPRÁŠIT?
Napsala milovaná Líba, že by "pak" chtěla být vnoučkem z lodě vysypána nad oceánem k delfínům... Chápu, taky jsem kdysi toužila, aby mě po smrti potomci rozprášili nad Rudé moře, podvědomě jsem tehdy oživovala své zkušenosti ze Starého Egypta.
To jsem ještě vnuky neměla, dokonce jsem ani nemohla tušit, že se jich někdy dočkám. Synové tehdy (15 a 18) cestovali (i po Egyptě) se mnou a moje touhy po "věčném" odpočinku nad oceánem jim jistě připadaly naivní.
Právě tehdy jsem se z Afriky už jednoho dne nedovolala domů mé mámě.
Po různých komplikacích komunikace lidí mezi dvěma světadíly jsme přistáli zase "doma" v pardubické nemocnici na JIP, kde moje maminka ležela sice bez bolestí, spokojená a při smyslech, ale "nově" ochrnutá na celé tělo.
Tehdy jsem zažila tu hlubokou pravdu vyslovenou moudrými předky: “JE-LI SITUACE BEZVÝCHODNÁ, ŘEŠENÍ SE STÁVÁ SNADNÝM."
Mladému ošetřujícímu lékaři, z něhož sálala ještě neposkvrněná lidskost, jsem hned řekla, že svou mámu do LDN nedám, že si ji vezmu domů. On mi překvapeně odpověděl, ať si nic nevyčítám, že i kdybych jí "v té chvíli" byla blízko, nemohla bych jí pomoci, protože takový výron do mozku se strhne za 3 až 6 minut. Vzpomněla jsem, že máma ustaraná a udřená těžkým "komunistickým" životem už několikrát řekla - já už tady dlouho nebudu - a já mlčela, nerozuměla jsem svým pocitům smutku, že "vím", že už tu být nechce. Pan doktor ještě polohlasně poznamenal cosi o lidském podvědomí, na to jsem si vzpomněla po mnoha letech, když jsem četla různou krásnou literaturu a dozvídala se od prastarých mudrců, že o okamžiku i místě smrti těla vždycky rozhoduje duše, která tělo nese jako svůj obal. Možná zvažuje, jestli už naplnila na Zemi svůj záměr poznávání, nebo už další poznávání zvládat nechce... A tak jsem se při samostatné péči o dva chytré výrostky ráda svých celoživotních (v privátní profesi tvrdě ale vždycky poctivě vydřených) úspor na domeček v přírodě vzdala, práci jsem omezila na minimum a mámu ošetřovala doma v mé posteli. Byly to nejkrásnější okamžiky, co jsme spolu zažily, protože ta přepracovitá máma už nemohla nikam spěchat. Vlastně v radosti jsem vedle ní umírající sedávala (ona si neuvědomovala, že už nikdy nevstane) a postupně jsem rozpouštědla všechna svá lpění.
Odešla tak, že jsme se s ní (žehem, jak si ona, narozená na Východním Slovensku a původně jako pravoslavná, přála) rozloučili právě v den, kdy mě před 41 roky porodila, jindy neměli volný termín.
Tak mi i větší část úspor zůstala, abych mohla postavit domeček v té božské přírodě. Denně ráno, když vyjdu do zahrad, vím jistě, že všichni milovaní předci jsou tu svou informační stopou s námi stejně, jako milovaní synové, snachy a vnoučci, kteří pro samý byznys nemají na ticho v přírodě čas.
Moje touha po Rudém moři je už prožitá, jsem tam denně, kdykoliv si vzpomenu s poznáním, že ať už živočišné buňky mého těla v ten správný čas obrátí v prach kdekoliv, budu už mimo čas všude.
A to přeju všem, Vám s díky.
P.S. Moje maminka celý život (+67) neuměla plavat.
A na fotce je pohled z obýváku včera ráno, 17.7.2023, po těch vedrech, důkaz správnosti novodobých tvrzení vědců, že éter v nebi je vlastně voda, takže jako oceán ;-).
Text a foto: Marie Voříšková
