Utíkala se strachem, který ovládal celou její mysl, každý pohyb. Za svými zády nechávala tvory, ne zcela nepodobné člověku. Předbíhala je, protože si myslela, že to co nevidí, ji nemůže ublížit. Opak byl pravdou.
Jak tohle všechno vlastně začalo? Nevím, nepamatuji se. Možná že těmto démonům sama dovolila překročit přes její práh - možná se pod lepší či horší záminkou(zkusme to třeba za pomoci jablíček z babiččiny zahrádky, které miluje) nějakým způsobem vetřeli do jejího života. Kdoví? Každopádně byli tady, a já už jí jenom naslouchám a křečovitě svírám sluchátko v telefonní budce, ve které jsem nestála celé věky. Stojím, poslouchám vyzváněcí tón, a modlím se aby přestal a já zase uslyšela její hlas.
Nikdy o nich nemluvila jako o skutečných osobách. Při těch krátkých setkáních na kávě, či mezi jejími schůzkami, které začínaly i končily velmi podobně. Vyprávěla o všem ano. Hlavně o těch schůzkách. Nikdy ne tak, jak jsem chápala, že chtěla aby končily. On ten začátek vypadal dost slibně. Ten začátek vlastně ano. Květiny, dvoření, sliby. Kecy...Hlavní roli hrál vždycky On. A taky On.
Jo, vlastně abych nezapoměla. On tam hrál taky.
Byla vlastně jedna z mnoha. Děvče, které se přestěhovalo do velkoměsta. Větší město, možnosti. Za první výplatu si koupila smartphone a notebook. Aplikace s divnými názvy slibující věčnou lásku. Vlastně proč ne? Vždyť je to sranda, vždyť je to tak jednoduché. O nic nejde. Děláme to všichni. Doba je rychlá, a na cukrárny s procházkou už se nehraje. Pojď, tady je running sushi, no jasný, ohromím tě narvanou šrajtoflí a ty půjdeš. Stejně jako ta před tebou. Jo vlastně, tahle měla na profilu, že miluje kytky. Šup tam růži na Národce za kilo, slečno, hoďte mi to do igelitu, jasně, tak to vypadá luxusně.
Hmm, dobrý, s fotkama nekecala.Nohy dobrý, a věk taky vypadá že by seděl.U placení upejpavě vytahuje peněženku, no tak s ní to bude těžký, ta nepůjde tak rychle. Co že máš ráda? Knihy? No jasně, mám doma první vydaní Kafkovy Proměny, tak pojď, půjčím ti ji na přečtení. No jasný, bydlím kousek, tady za rohem. Taxiiii !!!!!
Stavíme se ještě do večerky na nějaký to vínko, to nevadí že moc nepiješ, tak přece nebudeme sedět na suchu, hodím do placu nějaký naučený klišé, ukaž, trochu přitopíme, pár svíček, no jasný, sundej si svetřík. Hele, tancuješ? Já jsem totiž báječný tanečník...
Ranní kocovina, cucky v koutku, takový ten shnilý dech, tyvole, ještěže ještě nesvítá,určitě vypadám jako děsná kráva, celá rozmazaná - kde mám kalhotky ? Aaaaau, doprdele, posraný svíčky všude, mám vosk i ve vlasech, no hlavně ho nevzbudit, a jakže se vlastně jmenoval?
Jo, uložím si ho jako Zborcenejsen 12, ono je to vlastně šrumec, neozve se stejně jako těch jedenáct předtím...
Když mi tohle vypráví, a prosí mě o napsání desítky dalších, podobně znějících příběhů, mrazí mě v zádech. Mrazí mě z té neochvějné reality, že už nejsme lidmi, osobnostmi, ženami a muži. Jsme uživateli. Čísly. A kolem sebe stavíme plůtek z hashtagů, pomyslné vězení, které nás buďto pustí do života těch okolo. Máš iPhone? Ne? Tyvole..jak takhle můžeš žít?
Musím. Musela jsem ho hodit do řeky, aby těch dvanáct zborcenejch snů odplynulo někam daleko.
Někam, odkud není návratu.
