Tam kde končí a začínají všechny příběhy, které budou přečteny pouze jednou, ale napsány nespočetněkrát.
Takový ten studený podzimní večer. Klepu se pod dekou, objímám kolena a prosím, aby TO už skončilo. Ne ta zima okolo. Ale ten vnitřní třas, který jsi způsobila ostřím nože, který sice neprořízl životodárné potrubí, ale zastudil na něm stejně břitce, jak dokáže jen představa možného konce tepla. Toho, které nedokáže dodat žádný oheň na světě.
Zadrnčí mi telefon, zpráva. Zatím jsi neznámý. Nevím kdo jsi, nikdy jsem necítila tepot tvých zápěstí, ani nevím jaké to je, se od tebe ve spánku nechat přikrýt. Ale v tuhle chvíli jsi zachránce, princ, hero. Ještě totiž nevím, že ten zachránce jsem ve skutečnosti já.
Nasedám na metro, veze mě někam, kde se bojím i ve dne. Jsi tam, v malém přizemním bytě a už na první pohled víme oba, že vhled do vzájemného zrcadla bude mnohem silnější než kdy dřív. Dáme si první pokus, fajn, vyšel. V tu chvíli ani jeden nevíme, že ten druhý pokus už tak žhavý nebude.
Starý známý pocit vzájemného porozumění, ta neochvějná jistota, že už to tady jednou bylo, že se naše duše už někdy setkaly. S mocí mě svěřené ve formě IQ vyššího než průměrného kýble na zbytky se sama sebe ptám, kolikrát na tuhle ostrou, nenápadně se zařezávající udičku ještě chytím? Nezbývá mi než podepsat kolonku: Vina.
Ani ty nejjemnější nuance nenaznačují, že by to tentokrát mohlo být jinak. Možná proto, že vůbec nepřemýšlím nad předchozími muži, emocemi, zkušenostmi. Zase nejsou, nebyli a neexistují. Lucie, pojď to zkusit znova, no tak. Nemám čas ani potřebu si to vyčítat, protože mě o to nejenže nikdo nežádá, ale ani na tom nikomu nezáleží. Tím méně tobě. V tuto chvíli.
Lapím se do přestavy výměny vibrací, toho pocitu, který si my - děti odchované postkomunistickým alibistickým pohledem na veškeré projekce světa které nelze uchopit nebo pozřít- nedovolíme vyslovit nahlas, protože je to stejně bakané a ee jako si počůrat už třetí béžové punčocháče s kšandama. Duchové neexistují, a energie si nechte do hodin fyziky. Tak. Možná jsem měla ale věnovat více pozornosti hodinám literatury - tam se přece vzpomínalo něco ve smyslu, že když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají..
Jenže jistě, ono je to jednoduché. Není nic snazšího než se nechat zavřít do klece. Jenže ona ve skutečnosti ta klec není, neexistuje, a vlastně nikdy nebyla. Alespoň ne zvenku. Slabým ptáčkem se nerodíme, slabým ptáčkem se stáváme. A stáváme se jim ve chvíli, kdy se jim stát chceme.
"Měl(a) bys přestat pít(fetovat, jíst, hrát počítačové hry, střídat partnery, etc.)"
Tu větu slyšíte, ale nechcete slyšet. Kdyby vám ji říkali jen ostatní, včerty. Co oni ví. Jenže pak si ji říkáte vy. Denně. Budíte se s pocitem, že to dneska nebude jinak. A s jakousi zvrácenou radostí si vytrháváte letky, pírko po pírku, pěkně pomalu a dlouho, vždyť jenom dneska, jen jedno pírko, nic se přece nestane. Jenže z pírek jsou křídla. A bez pírek nejsou křídla. A bez křídel je z ptáčka bytost, která se cítí nepoužitelná...
Kocovina. Stud. Sebemrskačství. Morální výčitky. Přibírání na váze. One night standy. Nekontrolované chování. Neschopnost přiznat vlastní chybu. Frustrace. Prokrastinace. Ztráta zaměstnání. Kolotoč dluhů. Vytváření falešných přátelských i partnerských vztahů. Atakdále. My se oba do té klece chytili. Jen, shodou okolností, já byla ten slabší ptáček.
Teď jsi tady zase. Myslím si, že jsi na sebe vzal hmotnou podobu. Jinou, hezčí, lákavější. Nože, které tak rád zabodáváš do zad jsou ale naleštěnější a ostřejší než kdy dřív. Pronikají snadněji, protože nic se neotevírá lépe než nezhojené jizvy. Když tě vidím, chci se ptát kdo jsi, ale už dávno znám odpověď.
Mluvíš, a vlastně říkáš jen to, co chci slyšet. Já tě za to nenávidím, protože si přeci nemůžu připustit, že jsem to celou dobu já. Že je vlastně mnohem jednodušší ti dát za vinu všechny předchozí zářezy na duši, než abych si připustila ten neblahý fakt, že jsem se nechala lapit do klece vlastních přeludů.
Dvířka mé klece se ale pomalu otevírají a já vidím tu skulinu, kterou se chystám vyletět ven. A ne uletět kamsi do pomyslného neznáma, které - ač se zdálo být dostatečně daleko od klece, bylo právě nejkratší cestou k tomu vrátit se zpátky za zavřená vrátka.
A až se budu zase dívat znova do zrcadla, jakéhokoliv...
Bude stačit si vzpomenout na deset let za zavřenými dveřmi.
Náhoda? Nemyslím si.
