Den za dnem, hodinu za hodinou, každou chvíli, kdy se mé nohy dotýkají země, po které kráčím, se můj svět stává nekonečným. Smrtelnost není, mé já nezná břehy, neví co to jsou hranice. Průměrnost hovoří jazykem, kterému nerozumím
Noc je symfonie. Hraje si svoji melodii už od dob, kdy ještě neexistoval Čas. Já ráno vstávám, a můj systém se zautomatizovává do světa, který vlastně není. Neexistuje. Ona projekce, která se často nazývá realitou, byla podle mě stvořena pouze proto, aby mě svázala. Okovy, jež mi byly v dobré vůli předány okolními bytostmi - protože tak je to v pořádku, tak se to přece dělá - se na mých končetinách viklají v dobré víře zachovat ty poslední zbytky důvěry samu v sebe. Nebojím se říct, že je to nejtěžší životní role, která mi byla dána.
Do času, který jmenujeme přítomností, mi byly umožněny čtyři postavy. Dcera, přítelkyně, kamarádka, žena. Vlastně pozor - možná dívka. Co dělá ženu ženou? Je definice, která odvedla tu malou holčičku dál, než za hranice vlastního světa, který je ukryt někde hodně, hodně hluboko uvnitř a dovoluje jí se titulovat tímto názvem, který není zase nic jiného, než shluk znaků, jemuž někdo někdy dávno dal pro široký svět jméno?
Ne, nehledám smysl vlastní existence. Nevěřím, že by tady nějaký byl. Nevěřím tomu proto, že v tom nesmírném chaosu funguje nějaký řád, který ten smysl sám nemá. A pokud někdo tento řád pochopil, a vzal si ho za svoji osobní pravdu, congratulation. Já to "štěstí" postrádám.
Jsou chvíle, kdy si vážně přeji pochopit. Přeji si pochopit to, proč nenalézám to pochopení. Proč balancuji někde na hraně mezi tím, co doopravdy chci a co dělám. Co říkám, jak se chovám. Proč věřím věcem, které jsou "nereálné". Proč se dokážu zamilovat do člověka, který je ode mě nejen vzdáleností daleko na míle světelných let. Proč sním o světě, který údajně nemá být tím mým. Proč funguji jako mentor pro lidi ve svém okolí, ačkoliv jsem ten poslední, kdo by mohl radit. Soudit. Ovlivňovat životy jiných.
Prý jsem impozantní a speciální člověk. Možná. Možná taky ne. Možná i v těch "nejobyčejnějších" osobách, žijící ten nejprimitivnější život dřímá něco mnohem víc, než to, co já promítám do prostoru.
Zpívám requiem svému Já. Zpívám sbohem tomu, co si myslím, že jsem, a že je v pořádku. Pomaličku chystám uvítací prapor dalšímu pluku, který povede můj život. Dávám sbohem všem domněnkám, představám a snům. Dávám jim sbohem proto, že už nebudou jen něčím ve mě. Stanou se skutečnými. Skutečnými pro tanec mého života, který hodlám protančit do posledního dechu.
Ach, života bído. Přec tě mám ráda.
