Vesmíre, co mi to děláš ?

Tak zhruba před dvěma lety jsem seděla ve svém berlínském bytě, byla jsem zdeptaná jako debil, protože ten, kdo mi tehdá připadal jako střed mého světa o mě neměl zájem. Věci se mění. A svět taky. A my s ním.   

Dneska jsem si uvědomila jednu krásnou pravdu. Studuji tanec v Austrálii. Jakoby krásný, a pořád jsem to viděla z pohledu takového, že to může být lepší.  Že vlastně můžu studovat na škole, která generuje lidi, kteří v závěru vystupují ve videích Rihanny nebo Madonny. Že vlastně ve své podstatě to pořád může být něco, co posune taneční komunitu někam dál. A dneska jsem si uvědomila, že to tak vlastně je celou dobu. 

Lidi, s kterými performuji, jsou neskutečně talentovaní. Jsou to lidé, kteří svůj život zasvětili tanci. Pohybu. Emocím. Věcem, které pro většinu pozemšťanů neznamenají nic víc, než nějakou věc, kterou jednou za rok navštíví s tím, že si splnili svůj kulturní život. 

Ten pohyb, celé představení není jen o tom, co jsme se měli naučit. Celé tohle je o tom, na čem jsme skoro tři měsíce pracovali. Je to o těch vypocených momentech, a hlavně o těch momentech, které chceme předat světu. Té lásce, které v tom pohybu máme. O tom aby jste si to užili s námi, a uvědomili si tu křehkou krásu pohybu. Tu krásu, kterou s vámi chceme sdílet. 

To je ta jediná a opravdová láska. 

Protože na čem jiném záleží než na ní.