Ve jménu lásky a dalších nesmyslů

Každým nádechem, každým pohybem, každým pocitem...celým svým bytím se snažím dostat kupředu. Někam kupředu. Paradoxní na tom je, že i když si myslím, že mířím kupředu, tak vlastně vůbec nevím kam mířím. A asi se to ani nedozvím. 

Ráno vstanu, opláchnu si obličej, obleču se a jdu. Do školy, která mi nic nedává. Nebo do práce, která mi sice dává na oplátku za čas mě daný nějaké barevné papírky, které očividně mají v mém životě nějakou roli. Platí účty. Jídlo. Bydlení. Oblečení. Zábavu. Super. Skvělý. Vlastně bych měla skákat sto metrů do výšky, že nestrádám, že mám pokrytou základní Maslovovu pyramidu. Jenže já neskáču. Protože já tohle vlastně vůbec nechci. 

Chápu, že tohle vyznání bude pro lidi odkojené komunistickým režimem poněkud odvážné, a že jsme vlastně všichni vychovaní v duchu dosažení těchto základních potřeb. Pracuj, protože se budeš mít dobře. Studuj, protože tvoje sociální příčka se zase trochu posune a ty budeš mít naději na lepší práci, respektive ideálně práci, která tě bude alespoň trochu bavit. Chápu, že pro lidi, kteří z nějakých důvodů strádají na "nedostatek peněz"  nebo na pohodlné bydlení, budou moje slova něco jako rouhání. A já neříkám, že za tyhle věci nejsem vděčná. Jsem. Jen prostě ne úplně rozumím tomu, proč se tyto záležitosti staly smyslem našeho bytí. 

Já se chci učit. Chci se učit, jak splynout s přírodou. Chci se učit dokonalosti, kterou nám může dát jen Matka Země. Chci prohlubovat svoje spirituální učení. Chci se setkávat s lidmi s podobným myšlením, chci rozdávat lásku a radost. Chci cítit jarní déšť, a vidět jak to kolem mě bují a roste, vadne a umírá. Chci si uvědomovat každý moment svého života tak opravdově jak to jen jde. Chci cestovat, poznávat nové lidi, a učit se jejich moudrosti. Neříkám, že je to jen takový výkřik do tmy. Já vím, že to jde, a už to jednou šlo. Teď jsem se jen nějakým nedopatřením nechala polapit do něčeho, co mi sice naoko dává svobodu, ale zároveň je to největším vězením. 

Chci pochopit chápání druhých. Chci vědět, proč každý z nás vnímá lásku jinak. Proč je partnerská láska víc, než přátelská, a jakou formu na sebe bere láska rodičů k jejich dětem a naopak. Chci si myslet, že jednoho krásného dne lidstvo pochopí, že jsme všichni jedno. A že rozdíly mezi námi nejsou směrodatné. Že naše hodnota nespočívá v jedinečnosti, ale naopak v umění si uvědomit že i přes všechnu tu originalitu jsme v základě všichni stejní. Všichni máme strach. 

Někteří z nás mají strach, že je opustí partner. Někdo se bojí, že přijde o práci. Někdo se bojí že zemře ve válce. Někdo se bojí, že si za celý život nenajdou to, co je naplňuje. Někdo toho, co se stane po smrti. Někdo, že žije v bludu, který neumí rozluštit. Někdo, že nikdy nepozná, co to ta láska vlastně je. Anebo toho, že už to poznal, a že to v sobě neumí udržet. Někdo se bojí stárnutí. Někdo naopak toho, že je moc mladý na to, aby svému okolí dokázal, že je ve svém oboru dost dobrý. Někdo, že je moc ošklivý. Jiný zase moc krásný. Někdo se bojí, že jej lidé milují jen kvůli jeho bohatství. Někdo, že nedosáhne vysněné hudební/umělecké kariéry. Někdo, že ten jenž si zvolili za svého životního partnera není ten pravý. Další se bojí mateřství. Porodu. Zkoušek na vysoké škole. Maturity. Lidí. Zvířat. Světa. Bolesti. Lásky. Změn. 

Všichni se něčeho bojíme. Ale zároveň máme taky z věcí radost. Zažíváme pocity štěstí. Jsou mrhavé a nestále. Jenže nic není napořád. Nic není navěky. A tak se v našich životech všechno mění. A jediné co nám vlastně v životě zbývá je si ten život pořádně užít. Po svém. Ono vlastně úplně nejtěžší věc v životě je si uvědomit, že tak nějak můžeme všechno. Je to taková ta věc, co se říká - stačí jen chtít. Ale ono to tak opravdu je. Protože v momentě, kdy si uvědomíme, co od toho života doopravdy chceme, tak se celý vesmír spojí, aby nám to dal. Ale musíme mu vysílat jasné signály. Vesmír je všemocný, ale nerozumí zmateným signálům. 

Když se dívám sama na sebe před deseti lety, nikdy bych neřekla, že se dnes ocitnu tam, kde jsem. Naplnila jsem si od té doby spoustu snů. A spoustu těch snů ještě pořád ne. Vlastně tak nějak uvnitř sebe vím, že na ničem v podstatě nezáleží, protože jednoho krásného dne bude moje bytí zapomenuto tak lehce, jako na tento svět přišlo. Ve stejném okamžiku, v jakém mi byl dán život se na světě rozkřičely stovky, ne-li tisíce dětí. A všechny ty děti přišly na svět za nějakým účelem. Stejně jako já, tak i vy na tomto světě máme nějaký úděl. 

Nicméně, jsou věci, na které bychom na té své cestě neměli zapomínat. Za prvé - všichni jsme děti Země. Země nám dala život, a jen díky ní máme tu možnost tady být. A proto bychom jí měli její štědrost vracet, a starat se o ni. Protože Země je naší matkou, naším vším. A za každým plastovým obalem, který vyhodíme, dáváme matce Zemi najevo náš nevděk. 

Za druhé - zvířata mají úplně stejné práva na život jako my. Nejsou tady proto, aby nám sloužila, krmila nás, nebo byla našimi otroky. Jsou tu proto, aby byly součástí přírody, a maximálně nám přinášela radost a krásu v podobě svojí přítomností. Chápu, že je těžké pochopit, že jsou to bytosti jako my, které jen mluví jiným jazykem - ale zkuste se nad tím zamyslet - stejně jako by jste s největší pravděpodobností nezabili a nesnědli člověka z jiné země, protože mu nerozumíte, tak stejné postavení na světě mají i zvířata. Jsou to nevinné bytosti, které nás bezelstně milují, a my jim to oplácíme tím, že je hromadně vraždíme, zotročujeme, a konzumujeme. Ne. To není v pořádku a přirozené. To je sobecké a nelidské. Již více než pět let funguji na čistě rostlinné stravě, a žíju. A žíju dobře. Nejsem slabá ani nemocná. Naopak. 

Za třetí - Nezavírejme oči sami před sebou. Život opravdu není o tom, dodělat školu, nastoupit do práce, vdát/oženit se a tak pokračovat až do důchodu. Život je o radosti, výzvách, pádech, zkouškách, poznávání a pochopení. Život je o účelu. O vzdělávání. O růstu a zlepšování nejen svého bytí ale také o všem kolem nás. Život je o tom, tvořit. Milovat. Poznávat. A být sám sebou. 

Zkusme projevit trochu úcty Opravdovým lidem. Lidem, kteří ještě pořád žijí na této planetě, a věří, že jsou součástí přírodního procesu. Které nezajímá, kolik lajků dostali na fejsbůku, a který politik zase nesplnil předvolební sliby. Lidem, kteří nepodporují negativní bytí světa, a kteří ví, co je učiní šťastnými - a to je přítomný okamžik. Život samotný. 

Já tak nějak pořád věřím, že se ti opravdoví lidé skrývají i ve vás. Že to cítíte stejně. Že tam někde uvnitř chcete být součástí té změny a možná jen tak trošku nevíte jak. 

Jednoduše. 

Nechte promluvit zdravý rozum. 

A ono to půjde samo. 

S láskou 

L.