Valašsko moje, zdrávo buď...tím bych asi mohla začít dnešní článek. Stvořen v Brně, srdcem v Rožnově.
Už více než šest let moje kroky nesledují valašské končiny. Ráno vstávám s vědomím, že nasednu na šalinu, dojedu do štatlu, a dám si scuka s kýmkoliv na čáře. Ale mé srdce, mé srdce zůstáva tam. V horách.
Hromada z nás, utekla ze svého rodného kraje. Utekla, protože nemohla najít to, co jeho srdce žádá. Lásku, práci, uznání, svobodu. Cokoliv.
Chtěli jsme práci, máme ji. Chtěli jsme partnery, ve většině případů, jsme je dostali. Chtěli jsme kariéru...máme ji. A za to děkujeme.
Více než tři roky, v podstatě skoro pět let, funguji v naprosto jiném světě. Díkybohu, brněnský svět není vyslověně "ujetej" na principu byt Brňák. Nikdo mi za celé ty roky neřekl: "Promiň, ale ty, ty tady nepatříš.".Dovolili mi zakusit městského života. Dovolili mi být někým z nich.
Jsem tady svým způsobem šťastná, ne, že ne. Ale jsem pořád Valaška. Jsem pořád člověk, který neřekne ...tak...řekne Tož. Ani nejsem člověk, který řekne hokna. Jdu do fachy. Nebo do roboty. Nebo vlastně...Prostě jde.
Odcizila jsem se. Odcizila jsem se Vám, se kterými jsem prožila své dětství. Odcizila jsem se Vám, se kterými jsem prožila své dospívání. Odcizila jsem se lidem, se kterými jsem chodila do DK. Odcizila jsem se lidem, se kterýma jsem chodila na zimák, se kterýma jsem byla na Hradišti, se kterýma jsem prožívala cesty na Vadellu, se kterýma jsem chodla na Kostku.
Vám všem jsem se odcizila. Ale tohle nemá být zpověď.
Tohle má být jen má vlastní vykřičená bolest, moje Já, které ví, že se Valašska nikdy nevzdá. Kde se vrátí.
Jednou.
Prostě....
Valašsko moje, zdrávo buď....
