Ubývá míst, kam chodívala pro vodu

Když zavřu oči, představím si místo, které mi bylo vždy posvátné. Sad ve Valašské kotlině, tam, kde nedosahují twittery, facebooky ani závratná kariéra. Tam, kde ještě lidé dokáží žít svůj život. 

"Sedej!"

zavelel, a ona nemohla jinak. Sedla do staré otřískané škodovky a věděla, že když uslyší zvuk motoru, nechá svůj svět za neviditelnými dveřmi. Když poslouchala drncání demižonů o sebe, ještě nevěděla, že takhle vypadá štěstí. 

Když vystoupili,rozprostřela se kolem nich krajina, kterou ani Lada nemohl popsat ve svých pohádkách. Tráva je objímala kolem lýtek, včely, vosy a všechny jiné krásné bytosti kolem nich kroužily, a dávaly najevo, že zde nejsou cizinci. Že on je lesa pán a ona je dívka lesa. 

Kráčeli vedle sebe, mlčky. On, protože jako hajný byl zvyklý nemluvit - a zároveň věděl, že na všechny její otázky ji dá odpověď příroda. Ona měla k němu obrovskou úctu a respekt - zdál se ji tak velký, tak majestátný, a hlavně vševědoucí. Jen občas jeho pohled sklouzl k něčemu, co se mu zdálo důležité natolik, aby navedl jeji duši stejným směrem. 

Les, který podvědomě poprosili o přijetí, jim vyšel vstříc. Ač nehledali, nalézali po cestě hřiby, lesní plody a zároveň duševní klid. Ten, který jim nemohl dát žádný lékař, ani žádná farmaceutika. Ten, který matka příroda vytvořila pro všechny živoucí bytosti. Protože v lese, není nikdo pánem, ani kmánem. 

Protože v lese, jsme si všichni rovni. 

Když došli ke studánce, vnímala jakýsi pocit posvátnosti - jakoby věděla, že se tyto momenty nebudou opakovat navždy. Zhluboka se napila a vnímala, jak ji voda prostupuje a hledá si cestičku k tomu, nebýt nikdy zapomenuta. Nejenže ji zavlažovala, ona ji zalévala - a dívka lesa jí rostla.

"Ne všichni lidi jsou stejní."

Až se lekla, protože pán lesa mluvil velice sporadicky.

"Jednoho dne již nebudeš dívkou. Staneš se bohyní, svoji náruč otevřeš věcem, o kterých dnes nemáš ani tušení. Staneš se ženou, která bude muset bojovat o svoje místo na slunci. A jednoho dne se staneš matkou. Matkou, která bude svá mláďata chránit stejně, jako bachyně, které jsi viděla, když jsme byli spolu na čekané. A až budeš stárnout, vzpomeneš si na jabloň, kterou vysadila tvoje prabába. Jabloň, která rodila dokud měla světu co dát. A když cítila poslední dech prabáby, rozhodla se zasnoubit s dechem jejím. A vrátit se tam. Tam, odkud všechno začalo,"

"Dědečku, a co si mám z tohohle pamatovat?Všechno?"

"Pamatuj si hlavně, že za každou otázkou je odpověď, A nejčastější odpovědí budiž ti příroda."

Díky, dědo. Miluji tě.