Svět se mění a my s ním

Foukám do popela, který se rozlétává na všechny světové strany. Foukám do něj stejně, jako jednou někdo foukne do toho prachu, který zbyde po mě. Člověče, prach jsi, a v prach se obrátíš. 

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak moc jednoduché je se ztratit v životě ? Ztratit se ve všech těch představách, snech, ideálech, kráse. Nebo taky v těch depresích, utopiích a jistotách, které si vytváříme jen proto, abychom si mysleli, že náš svět má nějaký řád? Ráno vstaneme, provedeme nějaké úkony, které nám přijdou přirozené, ale už nevidíme, že se ty úkony dějí tak nějak automaticky. Čištění zubů, první sklenka vody, opláchneme si obličej, a bereme první ranní tramvaj do práce. Tam strávíme osm až šestnáct hodin nad něčím, co nás vlastně moc nebaví, ale musíme tím projít, protože jinak bychom asi nepřežili. Asi bychom neměli za co platit účty, školy, nákupy, jídlo, oblečení, whatever. 

Máme nějakou představu o tom, jak by to mělo vlastně fungovat. Tak nějak uvnitř všichni víme, že mrhat svojí energií pro sen někoho jiného je úplná krávovina, takže se v jednom momentu sekneme, odejdeme z toho nekonečného procesu od-do a začneme pracovat na nečem, čemu říkáme Moje. Něco mého. Pracuji na svých snech. Jo. 

A v tu stejnou chvíli, jako pracujeme na těch svých snech, si tak nějak uvědomíme, že ty naše sny potřebují naši 24/7 prezenci, a pokud z té prezence na chvíli polevíme, tak přijde ten moment, kdy si uvědomíme, že tvoříme něco reálného, co je sice super, ale tak trochu se nám to rozpadá pod rukama. 

Pokud nepolevíme, a budeme dál dřít a dál se snažit o chod toho, co je "naše", tak to s největší pravděpodobností začne přinášet to ovoce. A tím ovocem úplně nemyslím jablka a hruška. Tím ovocem jsou peníze. Protože peníze hýbou světem. 

A tak tedy, pokud jsme hodné děti a nepolevíme ve svém snažení, tak se výsledky začnou promítat do našeho života. Lidi nás znají, obdivují naši práci, jsou šťastní za naše plody. A to je přece skvělé. 

Nicméně, nehledě na to, kdo jsme a co děláme, tak se jednoho hezkého dne může stát to, že nám naše tělo a mysl prostě vypoví službu. A jediná mantra, která nám běží v hlavě v procesu schůzek a obchodních jednání zní " nasrat" 

Prostě - nasrat. 

Spousta lidí v tomto momentu zjistí, že je čas se projevit nějak umělecky. Art. To zní přece super. Malování, kresba, tetování, psaní..vždyť to vlastně všichni k tomu životu tak nějak potřebujeme. 

Ale co se stane s těmi, co už celým tímto mantíriem prošli a vlastně zjistili, že je nenaplňuje ani to, ani ono, a vlastně vůbec neví, co s tím životem mají dělat? 

No - na to se asi všichni musíme zeptat místních bezdomovců. 

Když se zeptám narovinu - když potkáváte bezdomovce, nebo jiné lidi, kteří nejsou tou "vaší" skupinou - mimochodem, nenechte se mýlit- to že teď žijete nějak, co je pro společnost příjemné a v pořádku, neznamená, že se jednoho krásného dne neprobudíte na jejich místě - jak se chováte ? Jak se cítíte? Je vám to jedno? Cítíte se být lepšími lidmi? Anebo je to prostě ubohej debil, kterej to prostě nezvládl? A proč? Znáte jeho příběh? Anebo vám to jen pomáhá si myslet, že jste prostě lepší? 

Já nevím, já se jen ptám. Vím, jak se cítím já. A vím, že být člověkem není vůbec jednoduché. Vyznat se v té spletitosti slov, barev, situacích, náladách.. Jak? Nikdo nás to neučil. 

Máme tendence odsuzovat. My všichni. Feťáci - spodina. Alkoholici - spodina. Nezaměstnaní - spodina. Lidé špatně oblečení- spodina. Muslimové - teroristi. Černoši - méně lidi. Asiati - hlupáci, které můžeme oslovovat tykáním. 

Ty vole, světe, co se s tebou děje? 

Píšu na český blog, tudíž mluvím k českému lidi. My všichni, nehledě na generaci, jsme vyrostli v jakémsi vakuu. V jakési představě o světě, který je černobílý. Je buď a nebo. Přátelé - není. Není. 

Mluvím sama za sebe. Nejsem sluníčkář, nejsem ani člověk který by chtěl někoho soudit a už vůbec nejsem člověk, který by chtěl dělat rozdíly. 

A proč ? 

Protože nejsem blbá, a protože přemýšlím vlastní hlavou. 

Chápu že je těžké si najít vlastní místo na světě. A chápu, že se cítíme všichni v ohrožení nad nějakou neznámou silou, která rozhoduje nad tím, zda naše domovy budou zítra bezpečné. 

Ale to nebezpečí nepramení z určitých lidí. 

To nebezpečí pramení z nevědomosti a předsudků. 

To nebezpečí pramení z lidí, kteří volí nenávist nad zdravým rozumem. 

A ten zdravý rozum, to je přátelé jediná cesta..

Jak se dostat ven z toho nekonečného kolotoče strachu. 

Strach je největší nepřítel, protože nás nutí dělat věci, které jsou nepřirozené našemu srdci. 

A ať muslim, Čech, Afričan nebo Asiat. 

My všichni máme srdce. 

A cítíme lásku. 

Tak s ní pojďme pracovat. 

Dokud není pozdě.