Svět očima Instagramu

Moře, pláž, písek, jídlo, za který by lidi na druhé straně světa dali svou pravou nohu, koupila jsem si nové kalhoty, koukej, hodím k tomu hashtag  ?#?dailylookavšechno je prostě boží.  No, jakoby ne. Jakoby není. 

Tak jsem tady. Na ostrově, který neslibuje vlastně vůbec nic. Německá populace 40+ si jej vybrala za své místo k relaxaci, jakésimu dožití. Jakoby příslibu dní, které promrhali, když nešli za svými sny, za svými představami. Ne, tady nefunguje procházka přírodou. Příroda tu má pevně stanovené hranice lesa, který obsahuje lavičky a odpadkové koše, které nám chtě nechtě připomínají, že i tohoto rádobypřírodního kusu místa se dotkla lidská ruka. 

Já, osoba vychovaná v panensky čistých lesích Valašského kraje tu denně narážím na stejné bolesti, které jsem potkávala v Zurichu. Jen tak bajdvej - každé ráno jsem chodila tancovat do lesů, kde jsem dle cedulí nakazujících, kdy se vlastně v oné aréně můžete pohybovat, vlastně vůbec nemohla být. Kde mi přišlo, že každá srna má na prdelce vytetované erární číslo, a nedejbože aby se hnula z tohoto revíru, páč by pánům nahoře prostě chyběly čísla.  Takový to, kdy vás napadne- o co tady vlastně doprdele jde? 

Úplně stejně jako tehdá do Zurichu jsem se nyní vydala nazdařbůh vesmírem, abych poznala nové lidi, nové zkušenosti, nová místa. Ne, vážně nejsem ten typ, který by googlil první poslední o místě kam pojede. Já se prostě ráda ztrácím. 

V Zurichu jsem dostala přes držku rovnou první den. Jo, ty ses učila skoro devět let německy? No, krásná práce holka, my tu mluvíme schwitzerdeutsch, tak se z toho třeba poser. Ok, whatever, jdu si prostě podělat své roky vzdělání tím, že začnu mluvit jazykem, který v podstatě neexistuje. 

No a pak začnu pracovat jako pingl, jen proto, že jsem se proto rozhodla. Že jsem prostě líná hned od začátku zkoušet své vlastní hranice, jen proto, že je to pro mě nové. Takhle zabiju skoro tři měsíce, než založím vlastní firmu, a zjistím, že to vlastně jde. 

Ale, protože přece nemůžu nikomu přiznat že jsem tu ztracená jak pecka z melounu v bazénu, začnu postovat fotky. Nejdřív na Facebook, ale ty kráso, on nějak úplně nefachá, to, že jsem byla na jachtě olajkovalo jen patnáct lidí. No blbý, špatně. Kde seženu další rádoby friends, kteří budou téct z toho, že jsem dneska pojedla veganský pokrm za dvacet franků, za které se v ČR nají průměrná česká rodina? 

No Instagram, ovšemže. 

Jednoho hezkýho večera jsem se procházela po Náplavce. Takový to suprtrupr hipster místo, kde se scházejí mladí Pražané, kteří nemají nic lepšího na práci, než zrovna vytáhnout své nové Airmaxy, všichni jsou cool, vzdělaní mladí lidé, kteří si prostě ovládnou svět. No tak přátelé. Good luck do dalšího probuzení. Kabelky Michaela Corse(z většinové části falzy ze Sapy) už prostě netáhnou. A ten ultrabiovegan cider jakoby dobrý. Ale otázkou zůstáva. Koupit lze vše. Žijete svůj Instagram?

Podívám se do vody a tam plave krysa. Zdechlá. No tak jo. Realita. Tak ji postnu na Instáč. Ty vole, já to tam postla. Zdechlina ve vodě. Převlékla jsem ji do růžového filtru a hádejte co? Ona dostala lajky. Huh. Tak to teď úplně nestíhám. 

Po této zkušenosti, si říkám, ty vole, prcat jakoby. Všechny ty krásný, báječný, vymazlený fotky, jakoby super. Ale otázkou zůstává. Kde zůstaly ty zdechlý krysy? Uvnitř? Takový ty věci, co si prostě nechcete přiznat. Že jakoby jo, právě jste na super truper místě, kde pijete super truper drink s hashtagem  ?#?mylife 

Jakoby jo, fajn, dobrý. Ale byli by jste ochotní postovat svoji vlastní tvář, v momentě kdy se dozvíte, že se vám něco totálně posralo? Kdy prostě věříte v nějaký svůj impossible dream, a místo toho, aby jste dostali zásnubní prstýnek, zjistíte, že frajer, nad kterým přemýšlíte posledních pár nocí, tahá jednu koc za druhou domů, a říká jí ty stejné slova, co říká vám? Že se do loňských plavek prostě nevlezete, protože jste regulerní prase, který každý večer spořádá minimálně mísu hranolek? 

No to víte, že ne. 

Místo toho, začnete dělat co? Ať jste, kde jste, a ať jste kdo jste, tak pojďme ukázat spolužákům ze střední, že zatímco oni zůstali na těch stejných místech, s těmi stejnými lidmi, a dělají ty stejný věci, že já jsem prostě jiná. Že ten život žiju naplno. Takže buch, práskněme tam fotku z pláže, kde zabereme svoje tlustý stehna tak, aby to vypadalo, že minimálně denně procházíme detoxem, který nám zaručí ty pevný stehna bez celulitidy a závist kámošky Máří z HorníDolní, kterou pravděpodobně potkám na nějakým hodně blbým setkání po dvaceti letech, kde se ztřískáme jako motyky, a ona mi bude říkat jako jsem hrozně cool. 

Pak jednoho hezkého dne, vám to přijde všechno prostě úplně zbytečné. Dovolíte si žít momentem. Řeknete si - whatever. Budu oduševnělá, a budu přijíat všechno co ke mě přijde. 

Pak to přijde. Moment, kdy zapomenu na vše, co jsem se kdy naučila. Moje hlava se poblázní až tak, že ani common sense není a neexistuje. Potkám muže, který nazpívá písničku o tom, jak ten člověk, který žije Instagramem, je vlastně chudák. A tak nějak o tom ani neví. 

Mám otevřené dveře. Můžu cokoliv. A to taky dělám. Jen jsem na chvíli zapoměla na svoji lásku. Na to, že jsem zvolila svoji cestu tam, kde sny končí a začínají. Dlouho jsem si myslela, že si ten cit nezasloužím, protože prostě nejsem dostatečně krásná. Protože moje rty nekončí tam, kde někdo řekl, že by měly začínat. 

Bojíte se být sami? Já jo. Jakoby ne, ale vlastně jo. On, ten člověk, kterým začínají a končí moje sny, jednou řekl, že už nikdy sama nebudu. Ne, dokud on tady bude. A já tomu věřím. 

Věřím tomu proto, že ho miluji.