Pamatuješ ten den, kdy bylo všechno jasné, jako průzračné ráno ? Pamatuješ ten pocit, kdy ti mořský vítr ošlehával tváře, a tobě patřil svět ?
Ten člověk přede mnou klečí. Člověk, který byl naplněním mých dívčích snů. Klečí tam, a já nohama brouzdám v písku, který by před padesáti lety moji předci nemohli poznat, protože ten písek se vířil ve vodách na druhém konci světa. V místech, kde si spousta lidí na tomhle světě myslí, že můžou najít konečně své štěstí. Je vlastně jedno, kde ten písek zrovna je. Hlavní je to, že není na místě, kde se jejich kroky stávají každodenní rutinou.
Ten člověk tam klečí proto, že určitá gesta jsou i mezi národy jasná. Úklonou či pokleknutím vyjadřujeme úctu tomu, před kýmž poklekáme. Ten onen klečí, a já nevím, jak se zachovat. Mimojiné proto, že mi moje vnitřní já nedovoluje si přiznat, že jsem hodná něčí bezpodmínečné lásky.
Před očima mi problesknou všechny ty momenty, které předcházely tomuto pokleknutí. Protože to si častokrát lidi nedokáží uvědomit. Než si ten někdo před námi klekne, je zapotřebí spousta práce. Práce, kterou však nikdo nechce vidět. Protože jsme všichni vychovaní v představě, že vlastně stačí být. Že vlastně stačí ta existence k tomu, aby někdo v nás uviděl to, co v sobě skrýváme. Stačí vzájemný pohled do očí. Nějaké opilé tancování v dešti. Prodiskutované noci ve vanu, který stojí nad útesem, do kterého narážejí vlny. Kolem vrzají cikády. Pak se ráno probudíte v objetí. A to je ono.
Realita je však poněkud ostřejší. Neříkám, že se takové věci nedějí. Ale většinou to spíš začíná tím, že se spolu opijete někde na párty, pak se ráno vzbudíte, a zjistíte, ze vás ne úplně otravuje ranní dech toho druhého, že vás oba baví jezdit na longboardu, nebo že nesouhlasíte s konzumací zvířat. A že vás ani ta vzájemná kocovina nerozdělí. A že si třeba máte pořád navzájem co říct. A tak to tak nějak pokračuje. A pak buď dospějete do stádia nejlepších přátel, které spolu baví spát, anebo taky ne.
Anebo taky zjistíte, že jste se zasekli na tom přátelství. A většinou to u jednoho z vás zůstane uvnitř, ta nenaplněná představa toho, že by to mohlo přerůst i v tu tělesnou lásku. A tak děláte, co můžete. Snažíte se ukázat tomu druhému, že jste vlastně to nejlepší, co ho kdy mohlo potkat. A on to pak třeba jednou pochopí. A poklekne před vámi.
Jenže v tu chvíli vy jste už natolik vyrostli, že vám stačí to přátelství.
A co pak ? Pak je čas "move on", prostě se posunout.
A pak vás třeba potká něco mnohem lepšího. Někdo, na koho se budete těšit v každé situaci. Před kým se nebudete stydět dělat věci, které třeba neumíte úplně dokonale. Před kým budete jednoduše sami sebou. Budete mít vlastní interní džouky, kterým lidi okolo nebudou rozumět. Ten člověk se stane přirozenou součástí vašeho světa.
A ono to vlastně zase nemusí být to ono. Zase to nemusí být láska z románu. Zase to nemusí být tím, co jste si v dětství vysnívali u románu Lenky Lanzové. Může to být pro vás další výborný přítel, který s vámi projde veškeré nesnáze běžného bytí a třeba bude důležitým mezičlánekm pro váš další posun někam, kde jste vlastně netušili že se můžete ocitnout.
Je jedna věc, kterou jsem se za 29 let naučila. A to je to, že partnerství je v podstatě takový malý business model. Je to o vzájemném předávaní věcí, které jsme se naučili. Každý člověk, kterého v životě potkáme nám něco předává.
Aneb jak jednou řekla moje babička : Každý člověk, kterého v životě potkáš, je jen trenažérem na toho pravého (pravou).
A moje babička byla sakra moudrá žena.
