Stopařův průvodce po evropské galaxii

Za svých 27 let na planetě Zemi jsem už udělala hodně ptákovin. Sice se řídím heslem "never regret" ale občas přijdou momenty, kdy se jen tak držím za spánky a nadávám si do nepublikovatelných jmen. Jako třeba zrovna teď. 

To je vám takhle čerstvejch 27, hrábne vám v hlavě, a najednou vám přijde, že po dvou letech strávených v rodné matičce už je vám i ta Praha malá, všecko vás tak trochu sere, a hlavně vás děsí nadcházející zima, poněvadž vybírání zimních bot je moje osobní noční můra. Umíte si vybrat zimní boty? Království a půl rohlíku k tomu za návod! 

Mám vzato, že by se na základní škole měli vykašlat na trojčlenky a podobný ptákoviny, který-co si budeme nalhávat, nikdy v životě v praxi nevyužijete, a věnovat pár hodin tomu, jak se bránit před nesčetným množstvím hnusných zimních bot, které v ideálním případě přežijí zimní sezónu, v tom běžném případě(mém) kupujete na konci února už třetí křusky, ve kterých si připadáte jak tučňák v obchodě Bohemia glass, a tiše nadáváte na ty utahané šičky v Honkongu, které se na každej druhej šev bohapustě vykvákly. Anebo, ruku na srdce, vlastně šmajdáte jako tučňák vy, protože máte plochý packy(můj případ). Prostě zimní boty nechceš, a naopak představa zimy strávené na Bali nebo v Austrálii je dost cool. 

Osobně je mi velmi blízký přístup k veškerým životním situacím "hlavně se s tím moc nesrat" a prvních pár dní mě baví principy radikálních řezů, takže pojďme na to pěkně zgusta, za ty dvě léta strávené ve stověžaté jsem si zase nahrabala obrovskou hromadu nepotřebných artefaktů, tudíž (ne že bych to dělala poprvé) nastává klasická čistka : 

1) obvolat kámošky, kterým rozdám oblečení(a přežít ten trapný moment, kdy zjistím, že polovina mého oblečení na nich visí jak hadr na holi - což mi vyvstane před očima pokaždé, když ve Francii dlabu bagetu)

2) obejít různý Kliniky a charitativní sbírky a pokusit se jim nacpat pár misek a kompletní sbírku Pokémonů(vůbec nechápu proč se tak vehementně bránili, je tam Pikaču vytuněný o duhovou mašli, a vůbec) 

3) pokusit se sbalit své bytí do jednoho báglu(taky si uvědomit, že každá věc, kterou tam narvu na sílu se s obrovskou radostí vyvalí ven v momentě, kdy to budu nejmíň čekat) a nezapomenout na to, že každý gram navíc budu s vervou nenávidět natolik, že by se momenty, kdy potajnu pláču s bolestí zad do rukávu, opravdu nedaly spočítat na prstech všech končetin. 

4)nezbláznit se z představy, že jedu někam absolutně do ničeho, že vlastně vůbec nevím, co budu dělat, kde budu spát a že vlastně vůbec netuším proč jedu. Tak. 

Dobře, tak abych zas až tak nepřeháněla. Idea je taková, že já a můj travelbuddy Martin strávíme pár dní u moře v Itálii (blbej nápad) a potom se přesuneme do Francie na vinice, kde najdeme job, a všecko bude cool a růžový a budou kolem toho skákat jednorožčí sloni a my vyděláme cash a pak si budeme přes zimu válet šunky na Bali. 

Nicméně, realita je spíš taková, že dorazíme do Janova, kde už po výstupu z busu(jediný důvod, proč jsme jeli právě tam, byl lístek od Student Agency za pár stovek- už víme proč)nás první doslovně praští do nosu všudypřítomná rychta z lidské moči, a naprostá absence lidí mluvících jinak než italsky. Což jakoby ještě dejme tomu, ale v momentě, kdy se pokusíme sehnat na Couchsurfingu nějaký místo na spaní, zjistíme, že na to můžeme rovnou zapomenout, protože tolik odmítnutí schytali tak maximálně čeští učitelé s žádostí o vyšší platy. No nic. Noc přečkáme na pláži a po vražedném útoku zmutovaných tygřích moskytů, které udělaly z Martina Rockyho Balbou po prvním kole, se rozhodneme vyrazit do Nice, kde si teda kromě úžasného moře (Cote 'd' Azur je fakt dost boží) užijeme super výhledu na město z bývalého hradu. Jen tady idylka končí, protože se nám opět nedaří najít ubytování, takže to opět vzdáváme a rozhodneme se přečkat noc u pláže. 

To si tak lehneme, výhled pecka, betonová deska vyhřátá od sluníčka, pohoda jazz. Jen když nám kolem nohou proběhne už asi čtvrtej potkan, usoudíme, že tohle není úplně nejvhodnější neighbourhood, balíme saky paky a mastíme pryč. 

Víte, jak se říká, že máte poslouchat svoji intuici? Tak tohle byl přesně ten moment, kdy jsem ji poslouchat neměla. 

Cestou jsme potkali dva baťůžkáře, kteří mířili spát o kousek dál na pláž, a cosi ve mě začalo tancovat rumbu, vzepřela jsem se o všechny čtyři, a zatvrzele odmítala zakempit na osvětlené a hlučné pláži přímo u hlavní cesty. Martin(velmi inteligentně, protože v danou chvíli se mnou bylo zbytečné diskutovat) pokrčil rameny, a zamířili jsme si to přímo na periferii města, kde jsme zakempili v jediné oplocené zahradě v okolí. 

Což by byla víceméně pohoda, kdyby nás za tři hodiny nevzbudila sprcha z ostřikovačů. To by se dalo ještě přežít, pořád je tu teplo a tak, že. Jenže ona to děti, nebyla obyčejná voda. Takhle jsem močůvkou nesmrděla od té doby, kdy jsem nutně potřebovala zjistit, jak až moc se dokážu nahnout do kádě s tou divnou hnědou vodou u našich na zahradě. A společně se mnou smrděl i batoh, spacák, a všechny ostatní věci. Yaay. 

Takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Srandy kopec, jistě, jen budget už se nám chýlí k nezdárnému konci, a já si říkám, že bejt na volný noze je fajn do momentu, kdy si na tom volnomyšlenkářství moc neujedete a nezjistíte, že jste s posledníma dvaceti eurama v kapse v centru Paříže, kde i nadechnutí stojí euro. Protože sehnat práci na vinicích je tak trochu jako si myslet že Milda Zemanů neudělá do konce svoji "kariéry" už žádnou ostudu. Beznadějný. 

Zatím máme v nohách 2600 prostopovaných kilometrů. Za tuto dobu jsem přišla na pár maličkostí : 

a) Najít Francouze nebo Itala jinde než ve velkých městech s plynnou angličtinou je marné jako vyhledávání na Seznam.cz

b) ano, opravdu dokážu nosit ponožky více než jeden den 

c) že já kráva si nekoupila celtu 

d) ne, Lucie, napráskanej batoh hadrama OPRAVDU nepotřebuješ

e) veganská nabídka ve francouzkých supermarché je na tom hůř než průměrný Čech dva týdny po výplatě

f) už nikdy v životě nechci vidět francouzskou bagetu

Tak. Kamže to teď budou mířit naše kroky? Kdoví. A ač je to na jednu stranu k posrání, tak nelituju že jsem jela. Ani náhodou. 

Protože jednou vykládat vnoučatům o dobrodružné cestě do Kauflandu v pondělí ráno fakt nehodlám. 

Takže pokud vás váš život tak trochu sere, sbalte tričko a dvoje kalhotky(dvoje, páč pořád tu máme neděle a svátky, že ano) kokosák a tak, a cárejte kam se vám zachce. Je to punk a tak trochu děsivý, ale v závěru stejně zjistíte že mnohem děsivější by bylo ten krok neudělat. 

"Než upustím tuto nádobu, naplním ji po okraj, aby u toho pádu alespoň pořádně bouchla"

L.R. 2016