Samota je vlastně tak trochu širokej pojem

Lidé mluví o spoustě věcech. Jedna z věcí, o kterých se ve společnosti nějak moc nemluví, a přitom je nám všem docela dobře známá, je samota. Proč zrovna ona? Protože se s ní tak nějak potýkáme všichni. Bez rozdílu. 

Jednoho hezkého dne se dostaneme na tento svět. Nikoho jsme se neptali ani neprosili, abychom tu mohli být. A dřív než bys řekl švec, tak se musíme potýkat s "realitou". S tím, že se nás sice nikdo neptal, jestli se chceme narodit, ale spousta bytostí okolo má najednou certifikát na to, aby nám řekli, jak máme žít. 

Rodiče. Škola. Spolupracovníci. Přátelé. Partneři. Úplně random lidi, které na své cestě životem potkáme. Tihle všichni mají nějakým způsobem patent na život. A než se probereme z toho deliria, které nám celou dobu hlásalo, že vlastně to, co nám říkají, je v pořádku a správné, tak to chvíli trvá. Protože, co si budeme nalhávat, nikdo z nás nesežral moudrost světa. 

Tak jsme tady. Prošli jsme si nějakým procesem, někteří z nás měli to štěstí na své průvodce, kteří pochopili, že nás nestvořili proto, abychom si automaticky osvojili jejich "vědomosti a znalosti" a nechali je jít svojí vlastní cestou. Většina z nás ale bohužel zůstává v onom naučeném procesu a nedokáže si vlastně ani představit, že by svět mohl fungovat jinak. Dám vám takový krásný příklad. 

Narodíte se. V určitém věku už ty své průvodce nepotřebujete natolik, aby jste bez nich nepřežili, a oni průvodci se rozhodnou, že vás musí umístit do jakéhosi vzdělávacího centra, aby jste se "naučili" věci, které vám oni nedokážou nebo nemůžou dát. Nebo je už prostě nebaví poslouchat vaše divné řeči o tom, že zvířata jsou stejné bytosti jako vy a že by jste je neměli zabíjet pro potěšení ani pro potravu, protože to prostě není třeba. Nebo respektive prostě už nejsou peníze na to, aby s váma trávili čas doma, a chtějí jít do práce. Takže. Vás někam šoupneme. Kamkoliv, kde vás vezmou. 

Najednou jste v něčem, čemu se říká třeba školka. Spousta neznámejch bytostí, které kolem vás plují, a mají více či méně svoje vlastní názory o životě. Vy to vidíte, protože vaše mysl ještě není zastřená ničím jiným, než co do vás tlačili doma. A říkáte si- ty vole, o co tady sakra jde? Asi bych se měl/a přizpůsobit, protože když to neudělám, tak tu nebudu patřit. Protože tak se to dělá, a naši průvodci nás sem dali z nějakého důvodu. A někteří z vás, ti, kteří tak trochu nepochopí, proč by měli sledovat masu, se na to prostě zvysoka vykváknou, a jedou si to svoje. 

A to je průser, přátelé. Protože, kdo vlastně chce nějaké inovátory? Kdo chce mezi sebe ty, kteří přemýšlí jinak? Nedej bože, když je ona cesta dlážděná něčím, co vlastně ani my, "dospělí" úplně nechápeme? 

Jakoby jo, můžete si říct tu omšelou větu" my jsme to přežili a jsme v pohodě, proč by to neměli přežít oni?" Já se spíš chci zeptat, když si srovnáte své dětské sny a to co zrovna "děláte" a čím se živíte, jak až moc se to shoduje? 

Proč vlastně neustále opakujeme to, co nám bylo řečeno? Proč třeba taky nepřemýšlíme vlastní hlavou? Proč prostě neděláme věci, které bychom chtěli? 

Můžeme říct taky to, protože by nastal chaos. Můžeme říct taky, protože ne každý člověk na světě může mít to, co chce. Ale já se spíš ptám...Proč ne ? 

Kdo vám kdy řekl, že nemůžete být baletkou? Kosmonautem? Řidičem autobusu? Cestovatelem? Spisovatelem? Nikdo. 

To jste si mohli říct tak maximálně vy sami. 

Já to chápu. Je těžké říct sám sobě, že jsem prostě línej jako prase si jít za svými sny. A je hrozně jednoduché si najít důvody, proč to jakoby nejde. Děti. Práce. Rodina. Náboženství. Peníze. 

Já vám to řeknu takhle. 

Když mi bylo 19, odletěla jsem z České republiky s 20 eurama v kapse. Žila jsem tam dva roky. 

Když mi bylo 23, odletěla jsem z České republiky do Švýcarska. S 20 frankama v kapse. Žila jsem tam dva roky. 

Když mi bylo 27, odletěla jsem z České republiky na trip do Indonésie a teď žiji v Austrálii. Měla jsem u sebe asi 100 euro. 

Jakoby, nebylo to vždycky úplně jednoduché. Vlastně to nebylo vůbec jednoduché. Ale o tom to je. Je to o tom, si jít za svým. Nepřemýšlet. Jít. 

Čeho se bojíte? Ztráty jistot? Ztráty přátel? Peněz? Hmotných statků celkově?

A co vám zbyde, až vás jednou La Muerte zavolá mezi své?