..a protože není cesty zpět. Další večer u levnýho piva, další polemika nad životem, další možnost jak mě vyhejtovat za dumání nad nesmrtelností chrousta. Here I am.
Pohybuji se vesmírem, se stejnou lehkostí, jako když přivážete motýlovi na křídla stokilové závaží. Ne, můj život nejsou jistoty. Je to vlastně takový chumel nápadů, smíchu, pláče a pochybností. Předpokládaných útěků a jedné velké lásky. Je to tanec mezi střepy, které nezraňují, ale zapichují se tak hluboko, jak si dovolím po nich tancovat. Tancem bytosti, která dávno zapoměla, že se jednou může pořezat.
Říkali mi, že můžu cokoliv. Stala jsem se sama sebou. Říkali mi, že vše co chci, mi vesmír dá. Chci tancovat, psát, poznávat lidi a místa, cestovat, milovat. Tancuji, píšu, poznávám, cestuji, miluji. Vlastně je všechno v naprostém pořádku.
Jenže já chci tancovat tak, abys mě viděl. Chci psát o tom, co zažívám, když se nechávám unést představou, že mám nezdolné místo ve tvém vesmíru. Chci poznávat tvoji duši tak, jako nikdo přede mnou. Chci cestovat na místa, kde zůstane moje stopa vedle té tvojí. Miluji tě. A ty to víš.
"A ona tam stála, krásná a nezlomná, jako sám život. Vítr mi foukal do uší, ohlušoval moje pochyby a já nevěděl, jak se dostat blíž k té úžasné bytosti. Věděl jsem, že tam mám jít, a říct jí, jak moc pro mě znamená. Jak jsem šťastný za to, že mi dovolila ujít kus cesty po jejím boku. Byl takový ten letní večer, který svádí k momentům, na které se nezapomíná. A já sám, se svým malým strachem vím, že radši zase nasadím tu masku. Pohled, kterým neprostoupí žádná jiná síla než ta, které dovolim mojí duší projít. Protože jsem zraněn. Bolest, kterou nechci, na kterou si nedovolím ani pomyslet. A hlavně, nepotřebuji další....
Bože, ona tancuje. Nevím, kde bere hudbu. Nevím, kde bere tu jistotu svého bytí. Já ji nemám. Jsem jen další výstřelek vesmíru. Další duše, která bere světu kyslík. Teda, myslím. Dělám to nejlepší co můžu, a pořád to není dost. Jsem muzikant, hraju. Nic jiného vlastně neumím. Jediné štěstí, které zažívám, je když stojím na pódiu, a zpívám. Je to dost? Je to to, co mám světu dát? Nemyslím si. Ona vytvořila věci, které společnost potřebuje. Píše knihu, která naučí další generace jak žít. Proč by se měla zajímat o mě?
Tehdá, když byl čas vlastně dost nejasný, se naše cesty spojily. Přišla do mého života jako uragán. Ten uragán, který neboří mosty a nebere lidem domovy. Naopak dává. Ona mi dala jistotu, že už na světě nikdy nebudu sám. Bože, vlastně bych jí ho chtěl dát i já. Ale já to nedokážu. A tak jí řeknu prázdné slova, a budu doufat, že je její imaginace natolik silná, že tomu bude chtít sama uvěřit. A že mě i přesto neopustí.
Jsem v ulitě, a chci se zdát jednoduchý. Chci, aby si myslela, že pro ni nejsem dost dobrý. Chci, aby uvěřila, že jsem jen další floutek, který jejím bytím propluje lehčeji, než vůbec zareaguje na moji přítomnost. Ale ono to nejde. Blíží se ke mě, její oči mnou prostupují tam, kam nechci pustit nikoho jiného krom ní. Tam, odkud není návratu. Ale já to vidím. Ona mě miluje. Bezelstně, přirozeně, a tak nějak vím, že navždy. Chci o ní skládat písně, které přetrvají do dob, kterým lidé říkají navěky. Chci, aby věděla, že je to pro ni. Ale zároveň jí to nemůžu dát, protože vím, že její láska se musí využít jinde. Protože vím, že si ji nezasloužím. "
" Sedí tam, jakoby tu vlastně nepatřil. Jakoby nevěděl, že každý krok, který udělám, dělám proto, že chci, aby si myslel, že jsem úžasná. Ale vím, že si to nemyslí. Protože proč já? Čím jsem tak vyjímečná? Nedávno potkal ženu, která zachraňuje děti ve válečných oblastech. Říkal mi o ní. V jeho očích stál obdiv, a jak se jí můžu rovnat? Co mám vlastně udělat pro to, abych se mu přiblížila? Jsem zmatená. Každý muž, kterého jsem v životě potkala, měl slabost. Chtěla jsem se mu zatnout do duše - byla jsem tam. Ale on? Ne, to nejde. Nevím proč, nevím jak, nevím kdo je. Říká, že mě miluje. Ale oni to přece mají jinak. Láska je v jejich životech jen věta, která se prostě říká. Je umělec, muzikant. Vidí a slyší věci, které ostatní lidé nevidí a neslyší. Stejně jako já. Ale já nejsem modrooká blondýna a tohle je to, co on chce. Nevím kudy kam, a tak začnu z čirého zoufalství tancovat. Vím, že se dívá, cítím jak mi propaluje záda pohledem, za který bych šla na konec světa. Ale je to pohled, který mi říká, že i tady můžu být lepší. Co teď?"
Jak my milujeme domněnky. Nemůžeme bez nich být, viďte? Protože jak by vypadal svět, kde by bylo všechno jasné jako facka? Kde bychom byli, kdybychom si prostě mohli jasně říct, jak ta realita vypadá? A why does my soul feel so bad?
A já stále věřím. Ne dnes, ne teď, ne v tomhle životě. Ale vím, že jednou, jednou to pochopíš.
Že jsme si tohle všechno měli prostě říct.
