Pocit

Jsem požitkář. Dokážu si užívat věci, které nejsou vidět. Vlastně, hlavně si užívám věci, které nejsou vidět. Protože to, co je důležité, je očím neviditelné.   

Jedu městem, vítr mi fouká kolem uší, mrznou mi prsty a já jsem šťastná. Jsem šťastná, protože vím, že to co dělám, má smysl. Protože vím, že i projížďka na kole mi otevírá dveře do jiného světa. Do světa, kde platí zákon přitažlivosti. Kde, jak řekla moje životní múza, život přestává být hezký, a začíná být krásný. 

Dnešek je pro mě dnem, kdy jsem si uvědomila, na jak krásném místě vlastně žiju. Kdy veškeré moje strachy, že necestuju enough, zmizely do nekonečného prostoru, který slibuje jediné. Běž po této cestě, a ta tě zavede tam, kde jsi vždycky chtěla být. Tam, kde neexistuje nic jiného, než teď a tady. Kdy vím, že cokoliv řeknu a cokoliv udělám, je v pořádku. 

V mém životě je bytost, která je moji osobní Rubikovou kostkou. Bytost, která přesně ví co má říct, kdy to má říct, a co to pro mě bude znamenat. Ona mě naučila užívat si každého momentu, vychutnávat si život tak, jak si zaslouží, a uvědomit si, že veškerá nádhera života spočívá v jednom ranním smoothie. Že si po dlouhé době můžu zase říct větu: " A that´s our life. That´s about us. And that´s because of, we are infite."

Mohla bych mluvit donekonečna, ale protože nás příběh není vůbec u konce, nemá smysl dál rozebírat to všechno dokonalé, co se mi právě děje. 

A jsem to já, je to ona, jsme to my všichni v mém malém dokonalém vesmíru. 

A je to tak v pořádku. 

A za to díky Pavli. 

Za to díky.