One day

Píšu ti dopis, který s největší pravděpodobností nikdy nebudeš číst. Nepíšu ho vlastně ani tak pro tebe, jako spíš pro sebe samotnou. Respektive pro to já, které jsi probudil. 

Seděli jsme pod světlem lampiónů, a dávali si navzájem ochutnat té jedinečnosti, těch letokruhů, do kterých nás zformoval život. Věděli jsme už vlastně dopředu, jak skončí dnešní noc,tento večer. A oba jsme věděli, že i přes to vědomí to stojí za to. 

Teplý letní večer jako vystřižený z obrazu od Muchy(nebo tedy Goetha, chceš-li), na Prahu padá soumrak a my sedíme v nejhipsterštějším podniku ever. Zase tady, zase na tom stejným místě. Jenom s jiným mužem a jiný je i tenhle pocit. A ano, připadám si zase jako Jodorowskeho můza. 

Já jsem si tě vysnila, víš ? Přesně tebe jsem si přála. Jsi vtipný, krásný, inteligentní, umělec...miluješ dobré víno a zajímavé filmy. Čteš! Můžu s tebou mluvit o čemkoliv, bez zábran. A i ta moje francoužština je taková nějaká plynulejší. 

Nevím, vlastně moc nevidím. Neplánuju. V hlavě mi protentokrát ani nezní svatební zvony. Ono to přijde, já vím že to přijde- ráno. Až budeš odcházet, hladit mě po vlasech a zbyde po tobě jenom ta vůně. 

Ptáš se mě co mám ráda, co mě baví. Směješ se mým slovým a obdivuješ mé práci. Okolní svět? Není, neexistuje. Jsme my dva, tady a teď a nic kolem to nemůže překazit. A i to, co by tomuto momentu mohlo chybět, přichází hladce, bez říkání. 

Kolem tečou litry červeného vína. Už se v něm skoro koupeme, pro vás ještě lahev?qui madame, a smějeme se jako blázni. Ani na tu toaletu se mi od tebe nechce odcházet pryč, ale přesto se zvedám.

A už slyším za zády kroky, zaskřípění víka klavíru. Nechci se ani otočit, protože se bojím, že tvoje dokonalost je jenom fata morgana. Jenom moje vlastní představa ideálního bytí. Tenhle můj malý, jen mžikem projevený strach je okamžitě zaplašen tóny, které ti utíkají zpod prstů a pronikají až tam, kam nepustím jen tak někoho. A hlavně, už tam velice dlouho nikdo nebyl. 

Zdá se mi to neuvěřitelné. Ty zpíváš. Ano, opravdu tam přede mnou sedíš, hraješ a hrdla se ti dere pro mě v tuto chvíli fénixův pláč a já vím, že na světě v tuhle chvíli neexistuje nikdo jiný, komu by tento krásný, v růžové vatě zabalený obraz patřil. Čas se zdá nekonečný, vesmír se rozplynul. A rozplizl v našich hlavách zítřek, dnešek, příští století. Všechno je jedno. 

Když hodiny na věži odbijí druhý den, měsíc obaluje Prahu třpytem vlastního pláště. Já jsem stříbrná, ty záříš a je to tak v pořádku. Tak to má být. K úplné dokonalosti chybí už jen jedno. A vím, že mi to každou chvíli dáš. 

Naše cesta se stáčí neomylně k řece. Ach, kolikrát jsem o tomhle momentu snila ! Kolikrát jsem při ošoupávání podrážek barevné Náplavky viděla nás dva, spojené tělem, myslí, duší. Spojené tím, co spojuje lidi už od samého počátku. Tancem....

Vznášíme se v rytmu, který nepotřebuje hudbu. Tancujeme v žáru, od kterého nechytnou kajuty vraků, které dokreslují čarokrásnost momentu. Je tu vše co miluji - lodě, voda, hudba. A taky dva jednorožci. Dvě poloviny světů, které až dohromady dávají perfektní smysl. 

Ach Pierre, má zhýralá francouzská lásko ! 

One day...