Už mě dávno přesla představa o tom, že jsem něco víc. Že mojí existencí se změní svět. Že já budu ta, která bude jednoho hezkého dne na předních stránkách novin. Ne, nejsem Greta a nejspíš ani nikdy nebudu. Moje cíle jsou níž.
Posledních pár měsíců mě v podstatě ukotvuje jedna myšlenka. Zjistila jsem, že jsem se vlastně nikdy nějak obzvlášť nesnažila být dobrým člověkem. Proč ? Protože pro mě kolonka "dobrý člověk" byl vždycky ten člověk průměrný. Ten, který neřekne nahlas svůj názor. Ten, který bude raději zticha, jenom proto, aby někomu neublížil. Aby nebyl vídět. Aby jednoho hezkého dne složil své nástroje, ať už to jsou jakékoliv, ulehl, a nikomu nezpůsobil obtíže, nebo nedejbože aby se o něm jiní bavili. Ten, který půjde venčit psy do útulku, a zároveň si dá steak k obědu. Tímhle člověkem jsem nikdy nechtěla být.
Dělám co můžu. Snažím se žít podle nepsaných pravidel pro levičáky. Nejím maso. Snažím se vytvářet pouze minimum odpadu. Odpovídám na emaily. Jsem upřímná jak to jen jde. Atakdále.. Nikomu a ničemu neubližuju, a do dneška jsem si tím byla vcelku jistá, že moje jednání je v souladu s mým nejlepším přesvědčením.
Paradoxně, jsem se posledních pár měsíců potácela v určitém nesebevědomém pohledu na sama sebe. Protože minulé vztahy. Protože změna těla. Protože změna země. Protože změna země a místa. Jako už to bylo pro mě klasikou. Jenže ta klasika jednou musí přestat být klasikou. Protože to není všeobecná klasika. A ta klasika mi ubližuje. Tak jsem se rozhodla, že přijmu veškeré části své osobnosti. A jednou z těch je upřímnost k lidem, které miluji. A tak je to v tuhle chvíli pro mě v pořádku. Cítím se najednou skvěle. Znovuzrozeně. A pár dní to tak funguje.
Dnes jsem zjistila, že pohled na věci, respektive na mě, je pouze jednostranný. Proč? Protože jsem svojí upřímností zranila někoho, koho bych zrovna chtěla zranit nejméně. Zjistila jsem, že upřímnost je krásná věc. Ale, mě osobně, chybí takt. A mám často tendence tohle přehlížet. A to pak bolí. Nejdřív ty jiné, a pak i mě.
Nemůžu vysvětlit nuance pochodů své mysli. I když je řeknu, nebo napíšu nahlas, nebo si myslím že je ti lidé zvládnou - ne vždycky je tomu tak.
Jen bych chtěla aby dotyční zasažení veděli, že jim děkuji za další krok k tomu, abych pochopila verzi "dobrého člověka" v jiném směru.
Díky za to, že mě učíte a děláte lepším člověkem.
A zároveň se veřejně omlouvám za vzniklou bolest.
