Nic je vlastně všechno

Jaké to je, když se jednoho hezkého dne probudíte, a zjistíte, že to, co jste po dlouhé měsíce a roky budovali, vlastně neexistuje? Prostě to není. Ztratilo se to z vašeho dohledu, z vašeho dosahu, z vaší mysli. 

Teď jakoby vážně. Super slovo to jakoby, jen tak mimochodem. Berlička level tisíc. Fakt pomáhá. Protože kdykoliv váš vesmír zrovna neprdí třpytkavou jednorožčí duhu, dá se za tohle slovo krásně schovat. Prostě, tyhle sračky nejsou doopravdy. Jsou jen jakoby. 

Dřív jsem si říkala: "Kdybych tak měla víc času na to, přemýšlet." Jo, on ten městský život mě tak trochu spolkl, pravda. Tam párty, sem párty, tady nějaký ten meetup, abych nevyšla ze cviku jak se krásně umím přetvařovat před naleštěnými polobotkářemi, mezi které jsem chtěla nějakou dobu vehementně patřit, pak teda sundám ten kabát, který se tváří že v nadnárodním butiku zabíral velectěné místo ve výloze(stál deset korun ze sekáče, bajdvej) a jdu si sednout do největší pajzy na Žižkově, protože tam se konečně cítím sama sebou. Takhle si žiju dva roky a jakoby pohoda jazz, všecko se zdá na cajk, protože se propletu nějakým světem start-upů, přes Tinder poznám více či méně výrazné tváře mých nekonečných příběhů u vína s kámoškama, které uzarděně přiznávají více či méně stejné story, a u druhý láhve už si plácame po ramenech, jak jsme vlastně úplně stejný bitches, a kámošky navěky, neasi. Myslím, že v tomhle věku už si prostě nemáme co nalhávat, a  je načase si uvědomit že one night stand zůstane one night standem, ať už zní jakkoliv romanticky. Ranní cucky v koutku, a morální kocovina kterou by nám mohl Bukowksi závidět, taktéž. 

Nicméně-(s dovolením si upravím tuto omšelou větu) každý Tinder rande pro něco dobrý. Jedno z těchto Tinder rande zabralo skoro půl roku mého života, a ten dotyčný mě tak nějak navedl na to-a pozor vlastně nejen on, ale i jedna známá prostřednictvím svého cestovatelského blogu : https://www.facebook.com/kdyjindy/?pnref=lhc že jakoby čas se prostě krátí, ať chci nebo nechci, a že moje poprsí nebude vždycky vypadat tak super, a zasadí mi do hlavy myšlenku, že jakoby vlastně ač jsem už žila v pár zemích, tak na světě pořád zbývá ještě hromada míst, kde můžu udělat ostudu. A jakoby kdoví, třeba ta kocovina bude v takové Austrálii jiná, menší. Tak co by ne, pojďme to zkusit. Protože jak říká Broňa - Kdy jindy ? 

Dva roky bydlím v šíleným bytě na Žižkově (velkej prostor, svého času sdílený se šíleným párem skládajícím se z emo třicátnice, její poloslepý kočky a jejího o deset let mladšího myslivce, jejíchž příběh seznámení se vymyká mému chápání, což je tak trochu co říct) kde jsem zažila neskutečný noci plný stories, hromady vykouřenejch cigaret a jointů, a za tuhle dobu jsem jej stihla vybavit i nějakými věcmi, kterým se dá říct osobní(více či méně různý rádoby myšlenkový mapy, který jsem pravidelně vydržela plnit tak zhruba do první hardcore kalby) a ono slovo dá slovo a já strhávám ze zdí vše, co mě dělalo "osobností" a vyrážím vstříc něčemu, o čem vlastně skoro nic nevím. Takovej divnovečer, sedám k netu, posílám svůj rádobyživotopis (mám dva, v jednom z nich je popsáno, jak dlouho jsem vydržela dělat gastronomii osobní děvku) a nazdařbůh posílám světu zprávu o tom, že jsem tady, a že chci nějakou změnu. 

O týden později mě doprovází na nádraží týpek, který se po pár společně strávených hodinách rozhodl strávit poslední týden se mnou v Čr a nasedám na vlak, který mě veze vstříc zářné budoucnosti na sever Německa. 

No... Jakoby hovno. 

Dorazím sem, na zádech třistakilovej bágl s věcma, který jsem s sebou prostě MUSELA mít(samozřejmě, používám tak zhruba třetinu ze všeho toho těžkýho bordelu) ujímá se mě jakýsi týpek tmavší pleti a přivádí mě do pokoje, který popisuje jako nejlepší pokoj co tady kdo vlastně má(přiznávám, po zkušenostech z Kypru, kde jsem byla ubytována v pokoji, kde vrstva prachu na zemi pokryla státní dluh Azerbajdžánu a švábi pořádali vostrý retropárty, mi to taky ze startu přislo dost cool) a můj barevný svět plný setkávání se s umělci a různými kriplotypy se najednou smrskne žití v mikrobytě, který sdílím s kocí z Ostravy(díkybohu, alespoň vegetariánka), na nějaký vaření si můžu rovnou zapomenout, a je mi řečeno, že v baru pracovat nebudu, a rovnou mě vrznou do restaurace, která nejenže v podstatě neví, co to slovo vegan znamená(whatever, i lidi těžkým systémem vychovaní to neví - říká se jím inženýři) ale k tomu všemu jsem odsouzena pracovat s lidmi, jejichž svět se smrskl na nekonečné výčitky před spaním, protože prostě zapoměli, že ten a ten retard, který chodí už dvacet let na to stejný místo, ve stejnou hodinu, každej rok, si ke kávě prostě NEPŘEJE sušenku. Mám pocit, že když tam tu sušenku dám, tak někdo v tuhle chvíli musí spáchat harakiri. A bohužel, ten někdo, mám být asi já. 

Narovinu, první dva týdny, než jsem se rozkoukala, jakoby dobrý. Nakrmila jsem Instagram fotkama, ze kterých všichni tečou Magi v kostkách, jakoby jo, Lucie je u moře, no ta se má. Hele, jakoby jo. Pokud ze života nechcete víc než nudu, a nepřemýšlet, tak se mám milionově. Moje potřeby jsou díkybohu někde jinde. Takže s dovolením počkám do první výplaty, abych měla dál o čem psát. 

Viva la Berlín! 

See you soon