"Ona kráčí vedle mě. Je jaro, vzduch voní jinak, květiny kolem voní taky jinak. A vlastně ... i já voním tak trochu jinak. Je to její zásluha? Nevím."
Sedíme v noname parku, koukáme na rozsvícenou Prahu. Žižkov, čtvrť plná umělců, životního bordelu a nenaplněných snů. Přemýšlím nad jedinou věcí - jak sakra tu ženskou vedle mě udělat šťastnou.
Je krásná. Když sedí na té lavičce, mám pocit, jako by byla první která na ni sedla. Člověk by řekl, že ji tak trochu znesvětila - ačkoliv to při pohledu na ni nejde, vím, že má za sebou minulost, která není nepopsanou knihou. Ale při pohledu do těch srnčích studánek tak trochu zapomínám, že není víla. Je prostě člověčí.
Usrknu trochu z levného vína, které jsme koupili, abychom překonali počáteční rozpaky. Vidíme se poprvé- a paradoxně- potkali jsme se v metru. Kolikrát v životě se vám vlastně stane, že čtete stejnou knihu tam, kde ji čte někdo jiný?
Vlastně, poprvé v téhle situaci nemyslím na sex. Připadá mi, že bych ten vesmír tak trochu pokazil - protože pokud je jeho součástí ona, něco tak zvířeckého by nemělo existovat. Neříkám, je to vlastně krásná představa, spojit naše dvě bytosti - ale vlastně vůbec nevím, jak bych se měl chovat. Jak bych měl jednat. Jediné co vím, je to, že chci, abych si tenhle pocit uchoval napořád.
Kouká na mě, a vím, že čeká co ji řeknu. Poprvé v životě mám problém být sám sebou- a to jen proto, že nechci narušit tu porcelánovou křehkost co mezi námi vznikla. Je to vlastně první setkání s princeznou života- a já mlčím, ač bych ji chtěl toho tolik říct.
Je tohle láska? Je to to, o čem zhýralí básnící píšou, o čem čtu dlouhé roky, a vlastně jsem nikdy neměl tenhle pocit? Takový to, kdy ji chci chránit před čímkoliv, co by zastřelo ty srnčí hloubky neprostupným lesem, který chápe a vnímá jen ona sama? Nevím.
Jediné co vím, je to, že tahle žena je tou Osudovou. I když to ona zatím ještě neví.
Mám ji to říct?
Co myslíte?
