Následuj medvěda

Mluvíme k sobě, večer tiše, oba jsme zhřehlí. Kdokoliv se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řeknu ne. 

Žižkov ke mě promlouvá svým ránem. Takové svítání nemá žádné jiné místo na světě. Koukám z okna a vidím mraky, které neví,kam vlastně mají plout. 

Nelze se mu divit. Víme to vůbec my?

Ležíme vedle sebe, oba vlastně nevíme, co si o tom všem máme myslet. Já jsem cizinec, který vstoupil do prostoru, který byl dosud omezen na náhodné známosti. Ty jsi hrozba, která může kdykoliv spustit nůž, který mám schovaný v kapse.

I přesto všechno zůstávám. Mohla bych utéct a vlastně bych i měla- protože tohle všechno se příčí zdravému rozumu. A tady začíná příběh.

"Věříš na náhodu?"

"Ne."

"Já taky ne. A to teda má znamenat dnešní noc?"

"Dobrá otázka. Otázka, která nebyla nikdy položena. Můžeš si myslet, že jsem tady s tebou z nějakého důvodu. A já ti ten důvod ráda dám, protože vysvětlení by bylo možná pro tvoji osobu příliš složité."

"Hele, seru ti na tvoje vysvětlení.Buď seš se mnou ráda nebo ne. Vždycky se můžeš sbalit a jít odsud do prdele."

A já jsem pořád vedle tebe. Ale stačí málo. A já do tý prdele fakt půjdu.

I promise.