Naleštěná bída

Tak dlouho to nešlo. A už je to tady. Teskním po slzách, po domnělé bolesti, která měla přijít a nepřišla. Protože jsi přišel ty, a ten oceán bolesti zastavil. Vlastně, přiznejme si. Ty jsi mě zachránil.

Je mnohem jednodušší se utápět ve vlastním srabu. Je to mnohem jednodušší,  než se snažit stavět zase zpátky na nohy, na kterých jsem nestála ani předtím, ani tehdy, kdy všechno vypadalo, že je tak, jak má být. Mým životem se prolínají bytosti, převážně mužského rodu, které vedou moje kroky tam, kde už to nejsem já. Kde se bojím přiznat sama sobě, že mi něco nejde. Nebo že, nedejbože, něco neumím, nezvládnu. Že potřebuju jejich náruč. Že ta maska nezávislé a tvrdé ženy je vlastně v pořádku. Pak po večerech stírám slzy nakreslené fixem na zrcadlo, slzy, které by měly přijít a už dlouho nepřichází. Nepřichází, protože si myslí, že jich není potřeba. 

Proč se zamilovávám do každé ženy, která se na mě jen podívá. Která mi věnuje trochu pozornosti. Ptá on, ten, který byl obdařen věčným svitem neposkvrněné mysli. Ach, chlapče zlatý. Jak já ti rozumím. Ale mimoto, mám ještě spoustu dalších otázek. Otázek, na které se nečekaně můžu ptát jen sama sebe. 

Ze semene kopřivy nevyroste slunečnice, říkají. Já roky plavala proti proudu. Proti proudu, který je mým osobním oceánem. Můj oceán nezná hranice. Neví, kde je ta linie, která mi má ukázat, že nejsem tou domnělou slunečnicí, i když se sama sebe snažím přesvědčit, že mi nenáleží běžný život. Že nemůžu, a nechci žít od pondělí do pátku. Že pro mě není rodinný život. Tohle jsem si myslela, dokud jsem nepotkala tebe. 

Jsi a přitom nejsi. Jako spousta mužů před tebou žiješ v mých myšlenkách, představách, obrazech. Byl nám dán společný čas, který byl tak krátký, jako mávnutí křídel motýla, který stále věří v existenci tohoto světa. Který i přes veškerou bolest světa sám sobě dovolit být šťastný a svobodný. 

Bojím se tě, a bojím se tvé existence. Zase mě miluješ, zase miluji já tebe. Jsi tak blízko, a přitom nejdál. Zase jsem si dovolila utopit se ve tvých očích. Říkáš mi dítě světla, a poskytuješ mi ochranu. Tu ochranu, která mi brání zapomenout na to, že jsem možná jen kopřiva. 

Ačkoliv, teď mě tak napadá. Proč nebýt kopřivou? Co je na kopřivě špatného? Nic. Je silná, přežívá, roste. Její síla je skrytá v nenápadnosti zelené, která ale zároveň udržuje nás všechny naživu. Je dobré býti kopřivou. A kdo vlastně ví, zda toužíš po slunečnici? 

Tancuji po špičkách mezi sněním a realitou, jako každý den mého života. Nevím proč, ale uvnitř sebe cítím, že jsi muž, který mi dokáže splnit moje představy o tobě. Který ví, co chci. To, že se s tebou chci ráno probudit celá od barev v prázdné místnosti. A ano, tu tvář umazanou od bahna máme právě od toho, že se ukládáme pod hvězdami ke spánku po celodenní stavbě našeho společného života. Pořád jsem měla představu, že pro tyto sny musím být jiná, lepší. Že mě takovou, jaká opravdu jsem, chtít nebudeš, že nestojím za to. Teď je všechno jinak. 

Sedím v kuchyni, a vidím sama sebe před dvaceti lety, vidím tu malou Lucii, která žila ve světě, který si musela vysnít, aby v něm mohla fungovat bez psychické újmy. A tak nějak snila, že jednoho hezkého dne přijde den, kdy ten život bude moct doopravdy žít. 

Ta malá Lucie se postupem času ztratila v představě, že opravdový život se skrývá v podobě úspěchu. V tom, že vás lidé okolo poklepou po rameni za to, co jste dokázali. Že mi závidí svobodu, kterou jsem si dovolila žít. Že to, co ukazuju okolo, je moje realita. A tak nějak jsem zapoměla, že je to jenom naleštěná bída, které se denně směju na sociálních sítích. 

Teď už vím, že to tak není. Že prostě stačí to, když vím, že si mám večer kde lehnout. Že mám co jíst, že si můžu vybrat, kam půjdu, to že cítím, že mě pod nohama studí tráva. Tak nějak cítím, že to je to, co té malé Lucii dlužím. A co ji nemůžu odepřít. 

A že ji musím dovolit si snít dál své sny. 

To, že vím, že my dva spolu jednou přejdeme poušť. 

A to, že moje srdce není ztraceno. 

Že se občas schová, jistě. 

Ale ono se zase najde. 

Doufám.