Říkají že život začíná tam, kde vystoupíme z komfortní zóny. A tak asi jakoby jo, já se pod to klidně podepíšu. Dobrovolně a ráda.
Sedím na balkoně, kouřím cigaretu, jednu z mála posledních, které za svůj život vykouřím- protože už mě asi moc nebaví bejt tou drsnou holkou z uličního ghetta. Schovávala jsem se za tuhle masku už dost dlouho a vlastně ani nevím, jestli se tahle maska pomalu ale jistě nestala moji vlastní identitou. Ono totiž ne všechno co je ve vás rádi ukazujete navenek. A někdy přijde ten moment, kdy si uvědomíte, že věta:"Vše, co je důležité, je očím neviditelné." Má svůj smysl. Velkej.
Jsme zrozeni..vlastně k čemu? Každý z nás asi pro něco jiného- někdo svůj život zasvětí vědě, někdo budováním kariéry, někdo proto stát se rodičem. Já ne, já byla zrozena pro to, dávat a přijímat lásku. Simply way to be, zdá se, ale opak je pravdou. Mnozí z nás už byli obdařeni darem-našli svoji druhou polovinu, člověka, která je učinila úplnou bytostí a to že tu jsme, má najednou konečně nějaký smysl. Roky jsem pročítala filozofické knihy, které začínaly a končily principy bytí a nebytí, smyslem života a hledáním nějaké, více či méně logické cesty. Ale vždyť ty vole, život nemá žádnou logiku.
Celých dvacet pět let jsem svazována systematickými učebnicovými příklady- jak se má správná holka chovat, co má dělat, jak na tom mám ve svých pětadvaceti být, kým mám být a co se ode mě očekává. Roky jsem studovala něco, o čem si pochybuji z větší části myslet,že by mohla být pravda. Tyvole, pij mlíko, potřebuješ vápník. Maso je nenahraditelná složka potravy. Musíš se zaměstnat, být přínosná systému, buď skromná, nechtěj hodně, nevyčnívej z davu a budeš spokojená. A hlavně neříkej, co si doopravdy myslíš, protože z toho bude vždycky jenom průser. A já na to asi kašlu.
Když sedím u řeky, která roky plyne ve stejném korytu, mám nutkání se jí zeptat, jestli ji to činí šťastnou. Když pozoruji své přátelé, trpící roky v nefungujících vztazích, které vypadají naoko jako něco čemu se říká "harmonie" a pak po pár sklenkách vína otevřou svoje Pandořiny skřínky a říkají si o radu. Nejvíc mě na daném momentu baví myšlenka, že nechci a nemůžu soudit. Vystoupila jsem ze své komfortní zóny a docela rychle jsem si uvědomila, co vlastně od života očekávám.
Ty, jestli čteš tyhle řádky, tak věř, že stačí málo. Stačí aby jsi byl umělcem života. Aby jsi byl malířem, který dokáže namalovat obraz na zamlžené sklo mého okna. Abys projevoval úctu ke všemu živému, a věděl. Věděl kdo jsi, kdo jsem já a že by tě asi chvíli ve zdánlivém nekonečnu našich životů bavilo jít po mém boku. Budeš rád sedět v podzimním větru a koukat, jak dohořívá oheň. A zároveň nikdy nedovolil, aby uhasl ten oheň v nás. Ten oheň, který rozdmýchává můj vítr, můj element, moje všechno.
Jo, a hlavně. Nezapomeň věřit v jednorožce.
