My, světy kolem nás a podobný věci

Až tohle budeš jednou číst, a já vím, že budeš. Až poté si uvědomíš že tvoje existence není jen o bezesných nocí u počítače. Není to ani o tvé invazivní póze že nic není problém. Tohle je o nás dvou, o tom, co jsi nikdy nepřiznal.

Dívka nebo žena? Kdoví. Bytost přecházející cestu, tak jak to vlastně lidi běžně dělají. Otázkou zůstává, zda si je ta dotyčná jistá svými kroky. Kdy si neuvědomuje, že i ten více či méně fantazijní svět jejího rádoby skvělého života má své trhliny. 

Vlastně jako jo. Proč ne. Všichni se potýkáme s lidmi, kteří v našich životech byli a jakoby nejsou. Ale průser je ten, že jenom jakoby. Můžeme si je zakázat, můžeme se jim bránit. Najít si nové partnery. Vařit ranní kafe těm, kteří nastoupili poté. A tak trochu si vyšukat mozek z hlavy. Protože to prej pomáhá.

Ne. Nepomáhá. 

Nalévám další sklenku vína. A tak nějak vidím ten moment. Vidím tu chvíli. kdy jsme spolu seděli a všechno bylo v pořádku. Všechno mělo smysl. Já se tě snažila udělat nejšťastnějším člověkem na světě a ty jsi vlastně ani nemusel. Tys to dělal tak nějak mimoděk. A za to tě nesnáším. Za to, že jsem tě musela milovat takévého jaký opravdu jsi. A tys hledal někoho jiného. Někoho, kdo ti přijde ve tvém rozlítaném světě mnohem reprezativnější. Proč? 

Protože kurva, v dnešním igers světě se nenosí holky s názorem. Nenosí se holky, které nechtějí být holky. Jsou už prostě ženy. Kteríé ty prostě nezvládáš. 

Já teď stojím na rohu ulice a vidím příběh, který se nikdy nestal. Vidím tu, za kterou jsi mě vyměnil, jak si hraje na Schrodingerovu kočku. Hraje si na ni, protože nedokáže žít ve tvém životě, a přitom ani nedokáže zemřít. 

Když se na to podívám z pohledu hráče, jsem v obrovské defenzívě. Co můžu nabídnout? Svůj charakter. To, že spolu dokážeme fungovat nepřetržitě. To, že tě zvládnu, i když svoje já popustíš vstříc zeleným polím. To, že nás baví stejné věci. Že my dva vlastně jsme oba ztracené bytosti. Očividně to není enough. Že já nechápu proč to nelze spojit, je jen součástí mého vesmíru. Ty ten svůj raději zabiješ bílým překvapením pro své chápání, které už tak dosahuje výšin bohů. Jsi bůh. Ale respektive jen sám pro sebe.¨

Tehdá, tehdá jsi mě zklamal. Obzvlášť v tom, že nechápeš princip spojení. Nechápeš to, proč k sobě dvě being vztahují ruce. Vidíš za tím jen jakousi satisfakci, kterou si nedokážeš přiznat. 

Víš, vlastně bych hrozně  moc chtěla, aby jsi mě nechal jít. 

A zároveň i to, aby mě vzal a už nikdy nepustil. 

;