Jaký by byl svět krásným místem, kdybych dokázala všechny své naučené teorie přivést do praxe. Kdyby čas přestal být směrodatným, kdyby neexistovala čísla na bankovních účtech a kdybych si mohla vybrat u narození kým chci být.
Říká se, že to co jsme, je výsledkem našich myšlenek. Troufám si tvrdit, že je to tak zhruba na 90% pravda. Protože myšlenky jsou sice krásná věc, ale - a tady patří veliké ALE - ne každý umí ty myšlenky přenést do hmotného světa. A jakýmsi prokletím dnešní generace třicátníků(a i těch dalších) zdá se, je právě ta kvantita možností. Většina z nás je totiž zacyklena v určitých vzorcích, ze kterých se neumí vymanit. Včetně mě.
Neumím využívat síly sociálních sítí. Jsem špatný Instagramový mág, nebaví mě natáčet videa, a Facebook používám pouze ke komunikaci s přáteli. Je to v roce 2019 opravdu znamení, že se hodím maximálně na kopání brambor ?
Nejsem si jistá, jestli vlastně existuje nějaká pracovní pozice k ohledu mého vzdělání, kterou bych ještě nevyzkoušela. Byla jsem prodavačkou, barmankou, servírkou, umývačkou nádobí, barbackem, businesmankou, masérkou,spisovatelkou, copywriterem, kosmetičkou, realitním makléřem, asistentkou, průvodkyní, provozní, recepční, kuchařkou, tanečnicí, dramaturgyní, produkční i PR managerkou, finančním poradcem, čistila jsem pláže, dělala cateringy, organizovala festivaly, stavěla jsem domy a opravovala prasečí ohrady. Od svých čtrnácti let se živím sama, platím si účty, studuji, cestuji, pracuji.. a stejně je to málo. Tohle všechno jsem stihla za patnáct let života. A nyní se mi nabízí otázka - co dál ?
V posledních týdnech zjištuji, že nejsem "správnou" členkou kapitalistického průmyslu, a že mě vlastně NEBAVÍ pracovat pro někoho. Zároveň mi v naší republice přijde nesmyslné podnikat. Zároveň mě už cestování po světě vyčerpalo natolik, že už se mi nechce opuštět pohodlí komunity, kterou jsem si vybudovala. Nejsem si jistá, jestli se tomu dá v mém případě ještě říct "opuštění komfortní zóny". Protože v podstatě nevím, co to znamená v ní být.
Vždycky jsem vybočovala z řady. Ne, nemám dredy. Ano, mám kérky. Ne, nenosím oblečení takové, aby bylo nutně na pohled vidět že "jsem jiná". Ano, mám piercingy. A ne, nikdy mě neživil systém. Na nemocenské jsem za celý svůj život strávila 0 dní, na podpoře 0 dní a na pracovním úradě dohromady 21dní, kdy jsem se vrátila v 19ti letech poprvé ze zahraničí. Mám dostudované dvě školy, které jsem ukončila se známkami více než dobrými.
Nejsem asociál. Mám hromadu přátel. Netrpím depresemi, ani jinou psychickou nemocí.
12 let bydlím pryč od rodiny, která mě nikdy nepodporovala ani ve studiu, ani dál v životě. Nikdy mě neživil partner, ani jsem nenatáčela porno. A stejně se nedokážu zařadit.
Co je se mnou špatně ? Nic. Co je špatně na lidech, kteří žijí v systému? Také nic.
Otázkou zůstává - co je tedy vlastně správně? Je možné, že jsem se jen narodila do špatné doby ? Nebo si nesu s sebou nějakou karmickou stopu, kterou jsem ještě nedokázala rozluštit? Také nevím.
Zajímalo by mne, zda se i třeba lidé v generaci nade mnou(lidé 40+) řešili tyhle existenční otázky ?
Jasně, mám podvědomí o spirituálním bytí. Vím, že všichni jsme Jedno, vím, že nejdůležitejší věcí v životě je láska a pokora a tvrdá práce. Ale musí tvrdá práce nutně znamenat to, že mám sama sebe přesvědčit do činnosti, která mě vnitřně nenaplňuje, ale přináší mi peníze, anebo musím začít živořit, vykonávat činnost, jenž mě baví a naplňuje (psaní, tvorba, organizace eventů,apod.) ale klepat se každý měsíc, jestli zaplatím nájem ?
Zajímalo by mne, jestli existují lidé, kteří dokázali sami, bez jakékoliv podpory(rodiny, partnerů a podobně) dokázali spojit své koníčky a věci, jenž je naplňují do své práce, která jim zároveň přinášela vnitřní uspokojení a peníze?
Pokud ano, jak ?
A pokud v tom nejsem sama..Tak se taky ozvěte. Chci znát vaše sny, cíle, přání, ideály.
Ty věci, které náš "čas" na zemi činí plnohodnotným.
