Víte, vlastně jsem vždycky nesnášela tu hlášku. Jakože takový to - mámu máš jen jednu. Prostě je to tvoje máma a whatever. Pořád tu hlášku nesnáším. Ale na rozdíl od té hlášky, svojí mámu miluji.
Když pěstujete rostlinu, tak se staráte o to, jak ta rostlina bude vypadat, až vyroste. Nezasadíte dub proto, aby vám vyrostla růže. Někdy prostě zasadíte nějaká semena a čekáte co z nich vznikne. Někdy prostě zasadíte semena, a myslíte si že z nich bude jen plevel. A ona z toho plevelu nevyroste růže. Ona vyroste lípa. A pořádná.
Ta lípa, to jsem já. Myslíte si, že je to odvážný popis sama sebe? V tom případě, v pořádku. Já se s vámi přít nebudu. Nicméně, jak moc dobře mě znáte? To je moje otázka.
Jsem lípa. Jsem strom, který dovolí spočinout komukoliv ve svém stínu. Chci svými plody uzdravovat, chci svůj kmen tady mít navěky. Chci, aby má kůra léčila a nikdy nezemřela. Ano, tohle chci. A tak to bude.
A tohle jsi mi, mámo, dala ty.
Dneska jsi mi řekla, že jsi si celou dobu myslela, že se na tebe zlobím. Za to, že jsi podle svého uvážení nebyla dobrou matkou. V pořádku. Pokud si to myslíš stále, tak ne úplně dobře chápeš krev své krve.
Mámo, tuhle lípu musel někdo zasadit. A lípa nevzejde z plevelu. Lípa vždy vzejde jen z lípy. Jen prostě občas zapomeneme, že jsme tou lípou a cítíme se plevelem. A to ty už nemusíš. Ani jsi vlastně nikdy nemusela.
Dnes večer jsem tě poslala aby sis užila života. Užij si to. Užij si momentu ztracena, užij si to, že chvilku něco nemusíš, užij si to, že jsi sama sebou.
Moje máma po dnešním večeru ví, co k ní cítím, a to, jak ji miluji. Ví to i ta vaše? Občas píšu věci, které zasahují pouze do mého bytí, ale vím, že ty, co tohle čteš, máš taky mámu.
A ta máma si zaslouží, abys ji miloval.
Ať se stane co se stane.
