Protože to, co je důležité, je očím neviditelné. Protože svět si zaslouží změny. A protože já sama chci být tou změnou. Tou, která ví, že jediné na čem záleží, je čas.
Snažím se mermomocí přijít na to, jak tohle všechno vlastně začalo. Do rukou se mi začaly postupně dostávat knihy, kterým říkám kuchařky na šťastný život. Každá ta kniha je trochu jiná, ale víceméně předávají stejné poselství - a to, že vaše mysl ovlivňuje každičký váš krok, a že všechno souvisí se vším. Když si na sebe vzpomenu ještě před rokem 2012 - rokem, ve kterém postupně nastaly veškeré změny- tak nějak nemůžu uvěřit tomu, že jsem dokázala mít sama k sobě zavřené dveře tak dlouho. Pocházím z malého města na východě České republiky, z rodiny, pro kterou je jakýkoliv duševní růst a alterativní způsoby čehokoliv něčím tak neznámým , že jsem v podstatě třičtvrtě svého dosavadního života ani netušila, jak moc je důležité sebezpoznání a vlastní pohled na věc.
A tohle je něco, co si uvědomuji až teď. To co vidím je, že vy, co jste dostali tuto knihu do rukou, vy jste ti, kteří na tomto světě můžou něco změnit. New age - nová generace, která má tu moc udělat tuto planetu opět krásným místem k žití. Světem, kterým chceme všichni proplouvat lehce, bez výčitek k sobě samým, v souladu s nejstarší moudrostí, ze které lze čerpat - přírodou. Protože kdo, když ne vy? V momentě, kdy se vymaníte ze stádovitosti, která je přirozená tvorům, kterým právě tento vlastní názor a osobité potřeby chybí - nebo na ně možná jen prostě zapoměli - v tom momentě vám začnou říkat: “A proč to vlastně děláš? Stejně nic nezměníš. Lidi vzdycky jedli maso a jsme prostě pány vesmíru, a tak to prostě je. Není.
Otázky, které se mi honily hlavou v momentě, kdy jsem došla k uvědomění, že není všechno černobílé, byly vcelku jednoduché. Žádná velká filozofie. Jen jsem tak seděla, koukala na dokument od Garyho Yourofskiho, aktivistu za práva zvířat, a říkala si - tak tohle je ono? Opravdu jsem součástí obrovského systematického vykořisťování a zabíjení našich nevinných a vždy milujících chlupatých, šupinatých a okřídlených přátel, kteří nám nejenže poskytují nekonečnou lásku, ale i nechtěně potravu, kterou nepotřebujeme (opravdu nepotřebujeme, o tom se více dozvíte na dalších stranách) ale nějakým zvráceným způsobem jsme dospěli k tomu, že vlastně necítí, nemají stejné potřeby a byly stvořeny proto, abychom je využívali k ukojení naších chutí? Proč bychom nesnědli psa a dělá nám problém se dívat na to, co se denně děje za zdmi jatek a zavíráme oči před křikem matek, kterým pár minut po narození odebírají jejich mláďata? Zní to drsně, že ?
Nejtěžší věc na světě, je to, si dovolit otevřít své vlastní bariéry. Přiznat si, že lžeme sami sobě pro vlastní pohodlnost. A že raději děláme, že věci neexistují a ony samy zmizí. No, prostě nezmizí.
Sedím sama se sebou, a cítím, že se mi boří úplně všechno. To, co mě učili ve škole, to co mi říkali doma, to, co jsem si sama sobě namlouvala že je v pořádku, a že to tak má být. V tu chvíli si říkáte, že jste na to všechno sami. Nejste. Jen si prostě dovolte do svého světa pustit ty správné lidi. Protože narovinu, v momentě, kdy začnete vnímat sami sebe a chcete mít svůj vesmír jinak, tak se lidi, které kolem sebe máte, začnou většinou vytrácet. Ale to není špatně. Stejně jako by jste hráli třeba volejbal, stejně jako by vás bavily knihy. Tak úplně stejně si do svého vesmíru pustíte lidi se stejnými zájmy, se stejným přesvědčením. Jen teď to bude mít opravdový smysl. Smysl, díky kterému regulujete utrpení světa zase o trošku méně.
Nedávno jsem viděla dokument, ve kterém muž zastavuje lidi na ulicích a ptá se jich, jestli jedí maso. Jejich reakce jsou na začátku vcelku shodné. Ano, děláme to, protože nám to chutná, protože je to v pořádku, protože se to tak dělá. Představte si, že žijete ve světě, kdy přijde někdo a zabije vašeho bratra. Bude to v pořádku? Podle forem, které jsme si nastavili, ne. Proč je teda v pořádku zabít bratra někoho jiného? Kdo kdy řekl, že ten tvor, který nestojí na dvou nohách, má menší cenu než ten, který na nich stojí?
Zeptám se jinak. Máte co jíst? Máte si co obléct? Máte kde složit hlavu? Máte telefon, internet, a počítač? Gratuluji. Máte víc než polovina světa. A stejně najdete způsob, jak si stěžovat, viďte? Ne, neodsuzuji vás. Já jsem byla úplně stejná.
Důležité na mém sdělení je to, že to tak být prostě nemusí. Že vy jste ti, kteří tohle můžou změnit. Vy jste ti důležití, krásní lidé, kteří žijí svůj svět podle svého přesvědčení, a proto můžete dál předávat to nejdůležitejší, co umíte.
Lásku.
