Dívám se na svět okem Instagramu. Neříkám mám tě ráda a miluji tě tak často jak bych měla, a neobjímám svoje přátele. Páč lajkuju a twítuju,samý fejsbůky, sračky a srdíčka a podobně, a pak to všechno obalím do cukrový vaty instafiltrů a všechno je růžovoučký.
Leda hovno.
Já vím, klasika, prostě výkřik do tmy(už asi po triliónté) ale mám teď prostě takový to, jak má každej z nás čas od času záchvat, že od teď bude všechno boží prostě, a ráno vstanu a pudu běhat, do měsíce se vervu do riflí, co jsem tahala, když mi bylo patnáct, pak v knihovně zakopnu, a ze země mě zvedne moje srdcová záležitost, uvědomí si, že vlastně všecko posral a že jsem vlastně ta, s kterou bude jednou zalejvat kytky na chatě a za rok jedeme na svatebku do Jugošky žejo, nehledě na to, že to cizí číslo, který vám právě volá, je z vaší vysněný práce, kde budete každý dopoledne(NE ráno) lítat na růžovým obláčku, na němž vás potáhne jednorožec. Áno, áno, nečumte po zdech, a nedělejte že se vás to netýká, jsem si naprosto jistá, že ve větších, či menších obměnách si to každej z vás minimálně jednou taky zažil. Prostě probuzení z autopilota.
A ono to vlatně bejvávalo lepší. Ono vlastně do určitý doby z určitý části bylo všechno takový mnohem silnější. Jakože když ste se zamilovali do kluka, tak ono to šlo. Jdeš za ním na školní disce, všecko je takový divný a vlastně skvělý, pak takový ty uslintaný pusu v průjezdu a pak týdny, měsíce až roky takový tý super lásky, sic se pak člověk tejden vzpamatovává z rozchodu u kámošky v pokoji, prořve ji kila kapesníků, společně pálí fotku dotyčného v popelníku, je to prostě hroznej debil a řeší se to ještě měsíc. To, že si dotyčný našel jinou, ste se dozvěděli po týdnech někde na další disce, kdy už se vám ale dvořil jinej Pepík, takže to bylo vlastně jedno, a nerval vám srdce takový ten status "ve vztahu". Jo a nedejbože, když si váš novej Pepík s vámi status nechce dát, páč mu to přijde debilní. Protože nebejt ve vztahu na fíbíčku, jakoby ten vztah vlastně nebyl.
Když ste se rozhodli napsat povídku/pohádku/román/tyvole cokoliv, tak to bylo prostě easy, páč váš život byl plnej novejch prožitků, o kterejch bylo zapotřebí psát. Všechny pocity byly nový, ve škole vás něco bavilo a něco sralo, a hlavně ta radost, když třídní učitelka vyhlásila vaši slohovou práci za nejlepší ve třídě, to ste byli trochu něco jako nejmladší Němcová v historii a čekala vás ultraboží budoucnost slavné spisovatelky, která bude žít život růžovejší než Paris Hilton(hodně dávná historie, v případě neznalosti rád pomůže strejda Google.)
No, pak je vám pětadvacet, a přijedete do svého rodného města,koukáte a ono je tak nějak všechno jinak.
Vypnete fejsbůky a najednou si uvědomíte, jak málo objímáte své přátele. Jak málo času trávíte s lidmi, které milujete, přičemž vám vlastně připadá, že je vidite denně, páč lajkujete,žejo. No ano, fejsbůk super věc jakoby. Jenže taky možná zjistíte, že na něm strávíte víc času pozorováním životů jiných, než svého vlastního. A že ač se všecko zdá krásný, po návratu do basic fotky svého vlastního bytí zjistíte, že vám utíká to podstatné. Kdy jsem vlastně naposledy vytáhla někoho na výlet, kdyže jsem se vlastně naposledy houpala na houpačce ? Jo, a vlastně polovina lidí, se kterýma jsem trávila celé svoje dospívání, maj děti. No a ty děti maj třeba pět let, a já je neviděla ještě ani jednou.
Něco je špatně tyvole.
Jó, já vím, podobnejch stesků už tady bylo trilión, né že né.
Já jen, že mě to zas prostě tak trochu( rozuměj děsně)sere. Faktžejo. A protentokrát to asi nenechám jen tak vyhnít. A pokud to tak taky máte, tak byste taky neměli.
Takže vypínám noťas, mažu z mobilu zbytečný aplikace,a du se radši dívat na Náplavku, i když tam plavou mrtvý krysy. Ale aspoň nejsou zabalený v cukrový vatě.
