Miluji dny, kdy se budím s pocitem, že je všechno v naprostém pořádku. To, co mi vrtá hlavou, je ten neoprávněný strach, který mi říká "Ono se to změní, počkej. Zase to bude na houby. Zase to bude špatný. "Proč jako?
Víc než kdy jindy, mě v těchto dnech baví otázka neoprávněného stresu. Nervů z ničeho. Z něčeho, co ještě není a možná může být. Možná taky ne. Je dost možné, že je to naší českou náturou. Výchovou. Tím, že nás vlastně nikdy neučili jak být šťastní. Nikdy nám nikdo neříkal, jak takové štěstí vypadá. Kromě systému, který nás vychoval že štěstí spočívá v "jisté" práci, vlastním domě, nějakým těm číslům na účtě a partnerovi který na nás čeká doma. Pak nějaký to dítě, čekání na důchod a tak. Já teda nepochybuju, že se s tím někdo dokáže ztotožnit, a je s tím v pohodě.
Já teda vzhledem ke svému bohémskému životu, štěstí vnímám možná maličko jinak. Pro mě absolutní štěstí znamenalo svobodu. Svobodu ve svém rozhodování, svobodu ve spánku, svobodu v pohybu. To, že si můžu každý den rozhodnout co a jak. Že se nemusím zodpovídat za každou utracenou korunu. Že se klidně ze dne sbalím, a změním kontinent. Že je mi vlastně tak trochu na veganském salámu, co se bude dít. Žádná očekávání. Tak to bylo. A ono se to změnilo.
Dneska ráno jsem se vzbudila s takovým divným pocitem. S tím, že se ve mě něco změnilo. Jakoby cool, fajn, tenhle nomádskej život je docela boží. Ale teď ráno vstanu, vezmu si věci, jdu do fitka, do lázní, na snídani, a vím, že se mám kam vracet. Našla jsem domov. A našla jsem ho, protože jsem si uvědomila, že můj domov vlastně vůbec nezáleží na tom, kde jsem. Ale s kým tam jsem. A ještě víc na psycho je to, že jsem už tak nějak vím, že můj domov je ve mě. A je tam proto, že sdílím prostor s lidmi, se kterými je mi prostě dobře.
Pátek večer. Pár let zpátky bych si nedokázala představit zůstat "doma" - a teď už tak trochu vím, že jsem si to nedokázala představit proto, že místo na kterém jsem trávila svůj čas, pro mě doma nebylo. A nebylo proto, že jsem nemilovala. Sama sebe.
Pár dní zpátky jsem si přečetla jednu úžasnou větu. " "To, co společnost potřebuje pochopit, že přátelství a romantika nejsou v řadách úrovní přesnosti, nebo stupních. Nejsou nad nebo pod sebou. Romance není víc. Přátelství není míň. Romance není víc než být přítel s někým. Přátelství a romantika jsou pojmy, které existují za stejných podmínek, bok po boku. Někdy se stane, že se shodují . Jindy se neprotínají vůbec. Jak jsou vztahy klasifikovány záleží na zúčastněných osobách, ale žádný z nich není ve své podstatě více či méně hodnotný ".
Víte, před pár lety jsem navázala vztah s člověkem, který se nedá žádným způsobem zařadit. Nejsme ani pár, nejsme ani "klasičtí" přátelé. Jsme dvě bytosti, které se navzájem milují natolik, že neváhají své bytí spojit dohromady, ačkoliv se vymykáme všemu možnému, co se dá nějakým způsobem popsat. Všechno co spolu zažíváme, je v pořádku. Jsem si navzájem prospěšní. Vidíme v sobě budoucnost. Ale vidíme ji tak trochu jinak. Protože naše teze a ideály jsou na hony vzdálené typickému světu. Vlastně tak trochu víme, že tady ne úplně patříme. A zároveň víme, že bez sebe existujeme tak trochu napůl. Že ať už se děje co se děje, tak je to prostě dobrý. Je to prostě v pořádku. Tak to má být.
A já tak sedím na terase našeho bytu a říkám si, co mě tohle mělo naučit... A já to vím. Vděčnosti. Vděku za to, že jsem měla to štěstí. A i kdyby to štěstí mělo trvat jen pár chvil... tak co ? Někteří lidé tohle štěstí prostě nemají. A nemají ho proto, že si ho prostě nepřipustí. Nedovolí si být štastní, protože jim vždycky "něco" chybí. Chybí jim peníze, dům, věci. Ty vole, jakože já to na jednu stranu chápu.. Ale na tu druhou.. Lidi, co si vezmete do hrobu? Domy? Věci? Až budete stát před nebeskou bránou, co vám zbyde? Potáhnete si na hřbetě ty drahé gauče, televize, iPhony a podobné pič..oviny? Nemyslím si.
Co nám vlastně zbývá na tomhle světě ? Krom materialismu a kariér a podobnejch hovadin, kterým jsme si dovolili uvěřit, že jsou pro nás důležité ?
Já si myslím že je to ten pocit. Ten pocit, kdy budeme ležet na smrtelné posteli, a vědět, že jsme ten život prostě neproflákali u Facebooku. Že je za námi něco. A jakoby tak trochu vím, že i to moje psaní je tak trochu něco. Protože představa, že někdo sedí u počítače, a přemýšlí co se sebou, pak si přečte můj článek a řekne si "ty vole, ta koc má tak trochu pravdu" za to stojí.
A teď proč to píšu. Píšu to z Austrálie. Češka. Respektive, člověk, který se v ČR narodil. Můžete si říct "no jo, ona měla rodiče, peníze, možnosti." Přátelé. Leda hovno.
Narodila jsem se v rodině, kde peníze hrály první a poslední roli. Ale paradoxně proto, že tam prostě nebyly. A to tak, že jsem spoustu zim prochodila v teniskách. Párky z Lidlu pro mě fungovaly jako největší luxus světa. A jestli existuje na tomhle světě někdo, kdo ví, jaké to je vstávat z ho..a... Tak jsem to já.
Není to o tom, kde, kým a jak a proč se narodíte. Důležité je to, co chcete. Nic není neměnné. A nic hlavně není trvalé. Takže pokud se zrovna cítíte dost na h..o..mám pro vás dobrou zprávu. To skončí. Ale skončí to jedině v případě, že si to dovolíte. Níc vám nebrání. Krom vlastní hlavy.
Před pár dny jsem měla to štěstí, slyšet Jaroslava Duška tady v Austrálii. V Melbourne. Konečně. A zažila jsem tam moment, který mi dal něco, zač budu děkovat do konce života. Vím a věřím, že pro mnohé z vás bude ten člověk bytostí, kterou si pamatujete z Pelíšků. Ale on má v sobě mnohem víc. Sdílí se světem své zkušenosti a vědomosti. A mimo jiné mluvil o penězích. O té divné věci, která hýbe našimi životy. Uvědomili jste si vlastně někdy, že celý finanční systém je prostě jedna velká hra? Před x lety jsme si ještě dokázali představit hodnotu peněz. Protože to byla hmota. Zlato. Co je to teď? Čisla. Čísla někde na monitoru. Je to jen dohoda. Mezi vámi a "někým". Kým vlastně? Každý měsíc vám na účet přijdou čísla, které platí vaše jídlo, bydlení a žití. A co kdyby se to zhroutilo? Co kdyby najednou banky řekly"Konec." Co by pak bylo?
No nic. Byli by jste tak trochu v pr..deli. Celé tohle je jen hra. Celý život je jen o tom,věřit systému, že se o nás postará. Ale ruku na srdce.. opravdu tomu věříte? Opravdu si myslíte, že když budete x let věnovat svůj čas něčemu, tak vás to zachrání?
Co takhle se spíš jít projít? Nebo strávit čas s člověkem, kterého milujete ? Jen tak sedět na gauči, milovat ten moment, kdy tam jste a prostě si přestat zasírat hlavu tím, co může být a nemusí?
Mějte mě klidně za blázna. Já se s tím srovnám.
Otázkou zůstává, jak se s touto informací srovnáte vy.
