Když zavřeš dveře

..otevřou se nové. Otevřou se cesty, které mnohdy vedou tam, kde jsi nikdy nedoufal že zavítáš. Avšak aby se tyto vrátka k novému otevřely, je zapotřebí za sebou i zavřít.

Ležela na zemi, zhluboka dýchala, a cítila, že je něco jinak. Včera ji byla položena otázka, která vlastně všechno změnila. 

"Jak moc obelháváš sama sebe?"

A ač si sama velice dobře uvědomovala princip zrcadlení, sama sobě musela přiznat, že se občas z toho zrcadla odštípne střípek, který se zařeže tak hluboko, jak jen to jde. A nelze jej vytáhnout neoperativně. A zároveň nejde odebrat skalpelem. Vlastně taková Schrödingerova kočka. Které se ale vůbec nechce z krabice. 

Leželi jsme pod hvězdami, mluvili o něčem, co nás vlastně vůbec nezajímalo, a mezi námi zůstal viset neviditelný otazník. Vzpomínali na minulost, přítomnost neexistovala a budoucnost vlastně taky ne. A tak nějak bylo jedno, že naše setkání nemá vůbec žádný smysl. Zmizely křivdy a zároveň zmizela i náklonost, která mezi námi roky fungovala. Bylo bezčasí, nebyl mezi námi oheň, netopili jsme se v sobě jako v nejtemnějších hlubinách, necítili jsme zem pod námi. Jediné, co v danou chvíli zbylo,byl vítr který nám čechral vlasy a odfoukával otázky, které měly vzniknout. Vždy jsme si rozuměli a teď najednou jako bychom byli oba z jiné planety. Ačkoliv nevadí, slzy mají stejnou podobu ve všech jazycích světa. 

Věděla, že by tu s ním vlastně neměla být. A vůbec nevěděla, proč ve vesmíru vůbec vznikl tenhle moment, který se nedal nazvat jinak než zbytečným. Zapadala hluboko do sebe, cítila, že je něco špatně, a stejně nedokázala vstanout a odejít. A stejně slepě jej následovala, když se zvedl a řekl pojď. Šla. 

Když přišli do domu, který ji byl z minulosti neznámý a jenž on nazýval svým nynějším domovem, cítila jak ji její vnitřní strážný říká uteč. Zmiz. Je jedno jak. Běž! Stejně zůstala. A jejího průvodce už v duchu nazývala cizincem. 

Cizinec provedl úkony ji důvěrně známé. Znala ty pohyby, to, jak si skládal tričko, čistil si zuby u otevřených dveří, povídal a prskal u toho na zrcadlo. Znala ten pohyb, jak si skládal a čistil brýle a zval ji za sebou do postele. Znala to všechno a zároveň to bylo tak cizí, jak jen to šlo. A nedokázala si vzpomenout proč. 

Když ji chtěl chytnout do náručí, ztuhla v křeči, kterou by poetici nazvali předsmrtelnou. Necítila svůj ani jeho dech, svaly ji neposlouchaly. Jediné co věděla, že tak to nemá být. Nejspíš myslel že je ji zima a přitiskl se mnohem blíž, aby ji zahřál. A ji poléval ledový chlad. 

Když první slaná kapka stekla na jeho rameno, i on si uvědomil tu propast. Tu, kterou sám vědomě vytvořil mezi ním a bytostí, kterou chtěl znát až do morku kostí. Vlastně ji tak kdysi znal. Ale teď držel v náručí sochu, která ronila slzy tak slané, že i rozpouštěly jeho olověnou masku. Ta se začala rozpouštět jako svíčka která hořela za kousky toho, co si myslel, že v jeho životě hraje prim. A pak si uvědomil, že je vlastně všechno jinak. 

Pustil tu bytost, která se třepala jako motýlí křídla ve větru, otočil se v tom Záhořově loži a šeptal svému slanému potoku, že to takhle nemělo nikdy být. A ona věděla že právě v tuhle chvíli, skončila část příběhu, která už neměla mít pokračování. 

A ono slané moře odneslo tu marnost někam daleko. 

Někam, odkud není návratu.