Dějou se mi věci. A to jakože fakt jo. Fakt divný věci. A je to dobře, protože obyčejný věci se můžou dít jen obyčejným lidem.
Sedím na břehu řeky Svratky a poslouchám ticho. Nebo teda poslouchala jsem ticho, dokud k mým uším nepřiklopýtal zvuk, který do pavilonu Anthropos tak nějak nepatří. Nebo ano? Nejsem vlastně až tak častý návštěvník, mohu se mýlit. Všechno může být jinak.
Hudba tancuje mezi podzimním listím, a jen dokresluje náladu, kterou dneska mám. Takové to, jak se procházíte s termoskou horkého heřmánkového čaje, a jste rádi že jste na světě. Něco se vám povedlo. Ráno jste na polštáři našli růži a vedle na stolečku váš oblíbený kousek pečiva namazaný lučinou. A s pažitkou. A to je prostě super.
A teď se s vámi mazlí tyhle tóny. Srdce se začne tetelit, chce se vám tancovat, smát se. Spustit se s tímhle krásným pocitem, jako kurtizána. Jako děvka, která nedává jen tělo, ale i duši. A já mám zrovna chuť se tomu poddat, nechat se unášet momentem, kdy jsem jen sama pro sebe, jako žena. Je mi jedno, že kolemjdoucí kroutí hlavou, to je jejich problém že zapomněli žít, pokud to teda vůbec někdy uměli, což pochybuji.
Než se stačím rozmyslet, zda to opravdu chci, už mě to unáší. Natahuji ruce a odhazuji svetr, který mě jako jediný brání od svobody tance, od krásy pohybu. Stávám se energií, neuchopitelnou. Vlasy mi vlají kolem hlavy, svět vnímám jako šmouhu, stejně jako když jsem jako dítě udělala špatnej pohyb u psaní tuší a byla kaňka. A pak šmouha. Já jsem šmouha. Jsem všechno!
Jsem jako...jako kolibřík.Anebo ne, ten je tu se mnou. Ten je teď mým tanečníkem, mým partnerem. Slyší mýma ušima a cítí moje pohyby, roztává pod mým pohledem a vnímá smyčku, v níž jsem uvězněná jako on byl dřív v kleci, než jsem jej pustila. Než on se spustil. Se mnou.
Tancujeme, a svět okolo není, země se ztrácí pod nohama. Už nejsme ani my dva, jen pocit zůstal. Zase svoboda ? Ano. Nic jiného není, nic jiného neexistuje.
Společně dotancujeme k otevřenému oknu hrajícího domu, kolibřík vletí dovnitř, nevítán a přitom přirozená součást pokoje, ve kterém majestátně vévodí prostoru nádherné bílé křídlo, od kterého se otáčí černá hlava.
"Ahoj lásko. Jmenuji se Jonáš....."
