Minimálně jednou v životě budeš stát před nechtěným a nečekaným. Zamiluješ se. Zamiluješ se takovým způsobem, že všechno ostatní přestane mít smysl. Bude ti jedno, jestli máš kariéru. Jestli vypadáš tak nebo onak. Budeš mít vizi.
Ta vize rozbije všechny hranice. Kdo jsi ty a kdo je on. Budou tam překážky. Budou tam lidi. Budou tam emoce.
A pak budeš v rozpoležení, které ti nedá spát. Bude tam tělo, mysl, okolí, všechno. Všechno bude špatně. Všechno bude tak, jak jsi si to neplánovala.
A pak usneš.
A v tom snu, bude všecko v pořádku.
Zmizí kila navíc. Zmizí lidi, kteří v tom vašem propojení hrají roli. Zmizí všchny ty nesmysly, zmizí všechno to, co by nám mohlo bránit.
Jenže.
To není všechno.
Momenty, které nás přesvědčí o tom, že zrovna my dva jsem v tom obrovském vesmíru ti, jenž spolu mají sdílet vzájemný nesmysly - ty nejsou tak jednoduchý.
Ta emoce, kdy se ke mě otočíš a řekneš :" Pojďme spolu tancovat do konce světa"
Je velmi vzácná.
Roky jsem dělala tu chybu, že jsem si myslela, že se k muži, jenž mě baví, dostanu tím stylem, že budu vlastně jeho nejlepší kámos a pojedu s ním stejnou ligu.
OMG
taková blbost proboha.
Jsem žena.
Fotbal mě nezajímá.,chlastání do rána mě ničí a vlastně mi největší radost dělají procházky přírodou.
Už budu jen sama sebou asi.
A do toho se můžeš klidně zamilovat.
