Infinite love

Když přichází čas mluvit sama se sebou, mlčím. Mlčím jen naoko, protože žena uvnitř mě má co říci mnoho. Má říci věci, které se zdály zapomenuty. Které se zdály být nicotné, zbytečné a beznadějné.       

Ať jsi, kdo jsi, tolik jsi toho probudil. Nejsi muž, nejsi žena. Jsi nic. Jsi to krásné, neznámé, něco čemu se milérada poddám. Jsi nic, zároveň všechno, a donedávna jsi bylo velmi plytké. Dnes cítím, že jsi součástí každého nádechu, každého pocitu. Všeho, co nazývám láskou. 

Svůj svět si tvoříme sami. Tvoříme ho více směry. Buď s nevinností sobě samou, kterou vnímáme jako přirozenost, nebo také podle formiček, které pro nás zformovalo to něco, co je vlastně nic. Matoucí? Ano, já vím. 

V životě každého z nás je forma čehosi, co nazýváme svým světem. Pro někoho je to práce, pro někoho láska nebo partner, pro další bytosti třeba jen pocit, který zažíváme, když jsme hluboko uvnitř sebe, kam nevidí ani kariéra, ani láska, ani smutek. Kam vidíme jen my sami. 

Ztotožnil ses se svým já a připadá ti, že z něj není úniku. Vždyť ty přece nemáš nadání na jazyky. Vždyť ty přece nedokážeš mluvit se zvířaty. Cestování? Jen pro bohaté. Úspěch? Dřina. Peníze? Ne. Láska? Jen vyvoleným. Mě nemilovali, přece. 

Svět je bublina. Někdy krásná, duhová. Někdy praskne tak rychle, stejně jako byla vytvořena. A tak rychle si vytváříme hranice, které tady nikdy nebyly, a vlastně ani být nemusí. 

V celém nekonečnu času občas potkáme bytost, která má potřebu nám říkat kdo jsme a jaký bychom měli být. Je vlastně krásné se unést na představě, že bychom mohli být někým jiným. Ta snaha nám přinese poznání o tom, kdo doopravdy jsme. Respektive vlastně pohled na to, co do vesmíru vyzařujeme. A je pak jen nás samotných, zda v této iluzi přetrváme, nebo ji prostě opustíme. A budeme následovat to, co nás tvoří jedinečnými. 

V mém pozadí stojí spousta takových bytostí. Jsou to muži, ženy, elfové, čarodějky. Jsou to beings, které zapoměly na to, že jediné na čem záleží, je radost. Radost z toho, že nemusíme být nikým, abychom byli někým. 

Nedivím se mužům, kteří si mě nevyvolili za svoji životní partnerku. Nedivím se přátelům, kteří me opustili. Nedivím se lidem, kteří mě nechtějí ve svých životech. Nedivím se dalším bytostem, že se mi ještě neotevřely. 

Divím se sama sobě, že jsem si dovolila mít tak dlouho zavřenou bránu tam, kam se vlastně všichni chceme dostat. 

Divím se tomu, že to trvalo takovou dobu. 

Když tancuji na pláži, vnímám vítr. Vnímám, že mlha je lepší než tma. 

Žiju momentem a v jednu chvíli se ohlédnu dozadu. 

Moje štěstí spočívá v momentech nepopsatelných. 

Krásná žena kráčí po pódiu, nese v rukou láhev coca coly, a vlastně neví, co přináší všem přítomným. Je nádherná, zrzavá, ginger being. 

Sedím na břehu jezera, nejsem přítomná. Necháváš mi papír a tužku. Opouštíš mě pro sebe samu. Víš co děláš, a já to v hloubi duše vím taky. 

Sedím tam podruhé a cítím tu energii, která nás spojuje. No matter what. Miluji tě plně, bezhlavě a otevírám ti brány, které byly donedávna zavřeny. 

Mámo, ty pláčeš? Plač. Poprvé od doby, kdy jsem opustila bezpečí uvnitř, cítím, že jsme jedno.

Tancujeme. Nádherné prostředí divadla, které vypráví svůj příběh mnohem déle, než jsou naše duše schopné připustit vlastní existenci. 

Jsi ode mě daleko a přitom nejblíž co to jde. Jednou jsi mi řekl, že nevíš, čím by ses měl ode mě inspirovat. 

Teď to víš.