A já ji hledám, hledám ji kolem sebe. Kde jsi, kam jsi se schovala? Jsi za rohem? Jsi vzduch? Jsi pták, nebo možná taky tahle skála, na které sedím? Kde jsi, ženo, která vládne mým krokům ?
Seděla, napůl ležela v trávě. Nevěděla, zda sní, zda je v přítomnosti, nebo už se dávno ztratila ve vlastní smyčce. Položila si ruku na břicho, a v hloubi věděla, že existuje. Někde je. Ale už ji dlouho neviděla.
Proč je tenhle okamžik tak důležitý? Protože věděla, že je. Teď. Je tu pro ni, pro její budoucí dceru, pro její babičky, matku, všechny ty ženy. Pro všechny, jenž jsou součástí jejího bytí, jejího Já, které vlastně teď není. Není, a ona se jej rozhodla znova najít. Myslela na všechny muže, jenž prošli jejím životem. Koho v ní vlastně viděli ? Koho jim dovolila spatřit, jak hluboce ji zasáhlo jejich mužství, jak často museli bojovat s jejím vlastním mužem, její osobní obranou. Jejím vládcem, který ji nedovolí přijmout políbenou ruku s grácií sobě vlastní. Který ji nedovolí být princeznou. Kterou vlastně chce být. A bojí se vlastní síly.
I stoupla a popošla k jezírku, které jí odrázelo tu hlubinu. Hlubinu, která odhalovala všechny životy, které se odrážely zpátky dovnitř, do ní. Utápěla se v ní a stejně se topila i sama v sobě, odkrývala vrstvy, kterýma zabetonovala to nejdůležitější. Bohyni.
Postavila se, zhluboka dýchala a vracela se v sobě do dob, kdy sbírala rulík, a sušila havraní drápy. Prolétla kolem té, jež hnětla mísu, ve které pak připravovala polévku pro zbytek tlupy. Viděla bosorku, míchající nápoj lásky, pro ženy, jež nedokázaly tu čarodějku najít v sobě. A ona se smála a plakala, protože věděla, že tam všude jsou, schované, ztichlé a téměř udušené, pokaždé něčím jiným.
Nadechla se naposledy a najednou tu byla. Ona.
Ta, která žije v každé z nás.
