Teplý letní večer. Takový ten, na který se nezapomíná. Kdysi dávno by byl plný emocí a špatných rozhodnutí. Alkoholu. S vidinou rána, kdy se budu mlátit do hlavy, protože se vzbudím tam, kde nemám. Teď je ten večer jiný. Zvláštní.
Hraje mi úplně stejná písnička jako před pěti lety. Melancholické tóny, které mě kdysi dávno přesvědčovaly o vlastní jedinečnosti. To místo je téměr stejné, je tu stejný člověk. Ale čas je jiný, situace taky a ta píseň mě jen přesvědčuje o tom, že mé rozhodnutí je více než správné.
Každé dítě v podstatě tak trochu touží po tom stát se superhrdinou. Někým, kdo mu pomůže odplout od starosti všedních dní, které v určité části života nejspíš nemají takovou váhu, jakou mají námi vytvořené překážky dnes. Někdo chce být Supermanem, a zachraňovat lidi. Někdo chce být Wonderwoman, a dokazovat světu, že ženy nejsou jen tím něžným pohlavím. Já chtěla být vždycky někým bezejmenným. Někým, kdo světu nastaví rovnováhu. Kdo přinese této planetě uvědomění. Svobodu. Lásku. Kdo přinese tomuto světu vědomí toho, že jsme si všichni rovni. Že není my a oni. Že jsme jen MY.
Bytosti plné krásy. Lásky. Bytosti, které netouží po ničem jiném, než aby jejich život na této planetě nebyl zbytečný. S myslí, která si navzájem rozumí. Kde nehraje roli druh, barva pleti, vyznání, sexuální orientace, nebo gender. Politika neexistuje a jedinnou drogou jsme my sami. Opíjíme se vlastní existencí a vědomím té neskonalé krásy, která nás obklopuje.
Nerozdělují nás hranice. Nikdo netrpí. Ani hladem, ani zimou nebo přílišným horkem. Každý z nás dochází osobního naplnění vlastní existence. Utopie ? Nemyslím si.
Jedinou hranicí a jedinou bariérou je nám naše vlastní mysl. Protože ať už chceme nebo ne, jsme tvořiteli svého vlastního vesmíru. My sami. Ne ti nahoře(kdo to vlastně je?) ne lidi okolo. My sami.
Kde se vlastně vzalo utrpení ? Kde se vlastně vzalo to všechno, co dennodenně zažíváme? A kdo kdy řekl, že to, co dennodenně prožíváme je vlastně jediná možnost bytí?
Odpověď zní:My sami.
Já vím co se vám chce říct. A věřte mi nebo ne, já si to říkala roky taky, a nepochybuji o tom, že si to ještě párkrát v životě řeknu. Jenže zrovna dneska byl takový ten den, kdy jsem si uvědomila, že od toho, abych žila ten sen, kterémus se říká život, mě dělí jen kousek.
Převzít zodpovědnost za svůj život.
Umění říct Ne. Umění se zvednout a fungovat, i když je horko, i když se mi zrovna nechce, i když zrovna " nemám svůj den", i když mě nasral člověk v obchodě, i když mám návštěvu, nebo musím do práce.
Vlastně moc nevím, co chcete vy. Vlastně ani nevím kdo jste vy. Jste vůbec? Existujete ? A čte tohle vůbec někdo, nebo jen občas dostanu odpověď od jakéhosi nastaveného robotického systému, abych si v tom svém světě nepřipadala sama?
Nevím.
Jediné co vím s naprostou jistotou je to, co mi přinesl dnešní den. Všechno má svůj čas. A všechno má svůj důvod, opravdu.
Když jsem se po dvou letech vracela z druhého konce světa, zpátky do svého starého vesmíru, dalo mi smysl pokračovat a snažit se navázat něco, co bylo už dávno ztraceno. Zapomněla jsem na odvěkou pravdu, kterou jsem se snažila řídit. "If you past calls, don´t answer. It has nothing new to say."
Už se asi nikdy nedozvím, jak to bylo doopravdy. Existuje člověk, který byl v mé mysli po celé dva roky, kdy se moje schránka rozhodla opustit Evropu. Ten člověk je čirou láskou. Je láskou, která mi jen díky své existenci dává další chuť do života. Ten člověk je svým způsobem dokonalý. A já bych se mohla mlátit nadosmrti do hlavy za to, že jsem si místo něj vybrala přesvědčení, že ten starý život, který jsem si v danou chvíli rozhodla následovat, je pro mě lepší. Nebyl. A život mi to dal najevo velmi drsným způsobem. A já bych si mohla roztřískat hlavu o zeď, protože jsem možná promarnila svoji šanci být s tím člověkem šťastná.
Možná. Ale kdo ví? Možná taky ne. Každopádně mi tahle bytost dala šanci dnes vytvořit něco jedinečného. Něco, co přetrvá po generace. Přiběh planety Země jak ji vidím já. Stal se hlavní postavou v příběhu, kterému se říká Láska. Stal se inspirací, emocí,a nádhernou vzpomínkou. Možná, to není konec. Možná je to jen mezičlánek, možná spolu budeme jednou sedět na terase v jarním děsti, kdy mi budeš zase předčítat svoji neoblíbenější divadelní hru a já budu mít zase možnost tě obejmout. Cítít tvoji vůni, která mi připomíná dětství. Pít z velkého hrnku čaj, který jsi mi udělal. A tancovat s tebou do skonání světa, protože jsme k tomu oba předurčeni.
Možná taky ne a je to tak v pořádku.
