Hvězdy nejsou šestý den

Který z těch dnů je náš? Už máme dva za sebou. Oba žijeme v domněnkách a oba se bojíme toho,co nám připraví ten druhý. 

To čeho ses tak bál, je tady. Píšu blog pro tebe. Nemám dostatek informací na to, abych stvořila příběh, který hne osudem spousty lidí. Ale možná to hne osudem nás dvou.

Běžím polem, a za sebou nechávám spousty momentů, které nechci nechat ve své hlavě. Běžím polem, tráva mi objímá kotníky a já si říkám, jak je tohle všechno zasraně předvídatelné.

Možná teď je ten moment, kdy bychom rádi přiznali věci, které nás bolí. Které nás svazují, a nedovolují přijímat věci tak, jak by příjímány být měly. Jsme tak v pasti svých vlastních domněnek, že nedokážeme ani sami sobě přiznat, že jsme v životě udělali chybu.

Víš, ne všechno je dokonalé. Místo toho, abychom si užívali život na Maledivách, možná stačí chvíle, kdy spolu sledujeme velryby. Možná stačí to, že mi prohrábneš vlasy a ucítíš, že ta pevnost je to, co ti v životě chybí. 

My všichni bojujeme s hladem. S hladem fyzickým, psychickým, obecným. Ten nejhorší hlad, se kterým bojujeme, je hlad poznání. Poznání, že ne vše co si myslíme, musí být nutně pravda.

A až v momentě, kdy si sami připustíme, že nejsme středobodem vesmíru, může být naše pravda skutečnou.

Jako stejná skutečnost, která ti hlásá:

"Která holka kvůli tobě napsala článek?"

Think about it.

Karikatura included:)

.