Hledám, hledáš, hledáme...

Při podvečerní procházce ztemnělým Brnem a pozorování okolo procházejících párů mě napadla otázka, zda je to pořád ještě ONO. Zda je pořád ještě přirozené hledání vhodného partnera určeného k početí společného potomka a vzniku nového života. Proč se vlastně celý život točíme v kolečku ? 

Kamkoliv se podívám, ať otevřu knížku, zapnu počítač, vyjdu na ulici, koukám z okna. Je to jako mor. Láska, vztahy, sex, manželství, děti, rodina, páry. Atakdále.

Nevím, nejsem si jistá, zda nebudu někoho parafrázovat, ale už nějakou dobu mi v hlavě hraje otázka, zda je člověk opravdu ještě pořád živočich, anebo nás doba a trend posunuly ze statusu "zamilovaný až po uši " do statusu "ve vztahu na Facebooku". 

Připadá mi, jako by se svět kolem mě zastavil, a zároveň běžel. Manželství, jež moje kamarádky zakládaly, krachují. Vztahy, které jsou okolo mne, mi připadají až na vyjímky umělohmotné a smutné. Výčitky, podvody, rozchody, výčitky, návraty, rozchody, děti, rozchody, rozvody......Vtip je v tom, že lidé, kteří podobné problémy neprožívají, jsou společností považovány za podivíny.  Za něco extra. Stejně jako to, co by pro každého z nás mělo být naprosto přirozené a normální. Třeba jako Biožrádlo.

Muži přícházejí, a zase odcházejí. Berou si srdce, slzy, city. My auta, domy, děti. A pořád dokola. 

Vedle mě sedí holka. Holka, která dala tři roky svého mladého života člověku, jenž ji vyměnil jako zablácené boty. Jen to bahno po sobě neumyl. 

Ta holka nejí. Nemůže. Hubne, bledne, chřadne, jakoby ji vzal všechnu energii, sílu. Možná něco jako duši, možná jenom ideály. Sny a naděje, kdoví.