Píše se 27. listopadu, 1:15 ráno. A tento den se asi nezapíše do dějin lidstva. Tento den se zapíše v moji mysli jako ten, kdy jsem přestala mít strach.
Jedu vlakem, vracím se od rodiny z Moravy a zastávku před Hlavním nádražím v Praze hlásá anonymní hlas z reproduktoru : Hlavní nádraží bylo uzavřeno z důvodů hlášené výbušniny. I ten anonymní hlas někomu patří. Někomu, kdo má rodinu, přátelé, lásku. A sny.
Energie okolo se mění. Z původního vyklidněného prostředí se najednou stává vězení. Všichni chtějí ven, dostat se na vzduch. Z dosahu pravdy, kterou cítíme všichni uvnitř. Naše světy se mění a ať se jim bráníme jak chceme, to bezstrarostné období které jsme doteď cítili je narušeno. Minimálně my, děti porevoluční, vychovány v blahé nevědomosti najednou vnímáme změnu. Něco je v ovzduší. Co to je ?
Můžeme to shazovat na média. Na nafouklé bubliny. Pravda je taková, že se nebezpečí narušení našeho blahobytu objevilo nebezpečně blízko . Po událostech v Paříži všichni tak nějak tušíme, že něco není v pořádku.
Nezajímám se o politiku. Nehlásám tady věcnou pravdu. Píšu o pocitech, které mnou zmítají poslední týdny. Nevím jak jinak pocit, který mě ovládá, popsat. Je to bohapustý strach. Původně byl ten strach jen o tom, že najednou nebudu chodit s klidem po ulici, že nebude normální potkávat své blízké na víně, nebo na více či méně vyupdateovaných akcích, na kterých se učíme být lepšími lidmi. Lepšími pro společnost, pro eventuelní zaměstnavatelé. A v menší míře i pro sebe.
Ty vole, my devadesátkové děti. Jediné co víme o době "před svobodou" je to, co nám předali ve škole, eventuelně rodina, přátelé, naučné knihy. O tom co je nesvoboda, víme houby. Už jako děti jsme si mohli vybrat, jaký bude náš druhý jazyk. Mohli jsme si vybrat co si oblečeme. A za to že posloucháme 50 centa nebo Rihannu jsme nikdy neseděli v tmavé místnosti, kde proti nám seděl člověk, který rozhoduje o našem osudu.
Byli jsme vychováni v duchu " můžeš co chceš". Chceš se pár let flákat na fildě a pak skončit na pracáku s vysokoškolských diplomem, budiž. Pokud tvoje cesta nestačí do sta kilometrů around tvého bydlište, tak si klidně vypadni. Chceš jet na misi pomáhat obětem války ? Jeď si.
Ale představit si, že my všichni jsme účastníky téhle války ? No ty vole, ne do doby, dokud mám svůj iPhone a můj život závisí na počtech lajků mého originálně pořízeného selfíčka někdě v rádoby posh baru na záchodě. Hele sorry, takhle to prostě nefunguje.
Narovinu, vím prd o tom, jak dnešní systém funguje. Snažím se z něho utéct už pár let, a nerozumím, proč mi diktuje někdo, kdo nikdy nevstával se stejným ksichtem po ránu jako já,co mám dělat a jak se chovat. Pokud se najde nějaký hater k tomu, co jsem právě napsala, pardon kámo, nerozumím ani tobě.
Ano, teď se zdám silná v kramflecích. Hele, nemluvím za nikoho z vás. Právě mluvím sama za sebe, za své vlastní strachy, za to, že tak nějak cejtím, že všechno to sluníčkový, co jsem si tady vybudovala za 26 let svého bytí může velice rychle skončit. Moje večerní posedávání s vínem a psaním no name článků na blog. Sny, že se možná jednou stanu tím, čím jsem vždycky chtěla být. Spisovatelkou. Ač skoro celý život mě živí to, že ač to třeba nevíte, možná zrovna vám donáším ten drink, který právě pijete. To, že musím snášet vaše ofrky nad drinkem, který vám zrovna nejde pod nos.
Už pět let neznám to, co to znamená být "ve vztahu" dle všeobecných měřítek. Ano, během těch pěti let jsem navázala vztah mnohem silnější s lidmi, kteří se nedali nazvat partnery. A během těch pěti let jsem si nespočetněkrát říkala - proč já ? Proč jsem ještě nepotkala tu svoji druhou polovinu?
Dnes si říkám, možná je to dobře. Možná je to dobře proto, že v momentě kdy dojde na lámání chleba, a my přijdeme o svoje virtuální světy, bude moje bolest mnohem menší. Možná je to to, co mi život měl dát -to že si nebudu muset vybírat jako v Sophiině volbě. Už budu prostě stát sama za sebe.
Jediná věc, které se teď bojím je ta, že i kdyby měl přijít zlom, který změní životy nás všech, nestihnu říct těm všem, které miluji, že to tak je. A že to tak vždycky bylo. Víc než kdy dřív mi totiž dochází, že naše vnitřní bloky, které nám naše ego zakazuje, aby jsme se náhodou neztrapnili, nás drží dál od nás. Od naší přirozenosti. Abychom náhodou nevypadali blbě. Před kým vlastně ? Před námi samotnými.
A proto můj jediný vzkaz momentu, který se právě teď děje a všem, kteří tohle budou číst, vzkazuji:
Až se jednou budete rozhodovat zda říct, či ne- řekněte to.
I ten polibek může být váš poslední.
