Čtyři jako triangl, part six

"Lidské sny jsou to, co dělá lidem problémy. Když nebudete mít sny, nebudete mít problémy, protože budete brát prostě jen to, co je. Ale pak budete postrádat lásku, protože láska je nalézání svého snu v lidech, kteří jej nemají."

Filip a Lia

„Matka měla pravdu. Jsem blázen.“

„Že se ti tuhle zbytečnost vůbec chce vyslovovat. Občas mám z

tebe pocit jako by jsi byl jen stádový průzkumník, který se mezi

tu naši hipsterskou biosmetánku dostal jen kvůli tomu, že sme si

spletli tvoje hadry po starším bráchovi za styl. Buď trochu

vleklej vole.“

Filip se přes svoje kostěné, na boku izolepou zalepené brýle

podíval na Maxe trochu s despektem. Měl by mu s největší

pravděpoboností přimomenout, že to, co by měl „hipster“(ačkoliv

samozřejmě žádný „hipster“ vlastně „hipsterem“NENÍ) vlastnit ze

všeho nejvíc, je mozek,kterýžto zrovna Maxe minul obloukem, a

jediná věc, proč jej všichni ostatní pořád mezi sebou trpí, je

obsáhlá sbírka gramodesek po dědovi, a taky to, že jeho otci

patří Něžný ježek,aneb nejnavštěvovanější hipstabistro ve městě,

kde se právě před chvílí potkali.

„Tak vole poletíš na Bali. No a co? Dyť život je změna, seš tu

jen jednou, a ták, však to znáš ty kecy...“

Filip se díval na letenku, kterou držel v ruce, jakoby pořád

nemohl uvěřit, co právě udělal. Prodal kvůli tomu dokonce gramce

a všechny svoje sbírky do antiku. Vůbec nevěděl, proč tu

konverzaci začal, ještě ke všemu s tímhle trotlem, když jedinej

důvod, takový to­ proč, věděl jen on sám. A nejspíš ho ani

nechtěl nikomu vysvětlovat.

Rozhlédl se po setmělém bistru. Seděly tu páry, které hledaly

útočistě před letní bouřkou, která se nad městem rozprostírala

jako plášť, který zahalil všechny barvy do šedava. Byly tu také

skupinky holek, zaujatě diskutujících o dalším koncerte MUAH v

Kabinetu Múz, aniž by si uvědomily, že jsou samy právě múzou.

Všechny byly mladé, všechny byly sexy a originální, a moc dobře

to o sobě věděly. A Filip taky moc dobře věděl, že v žebříčku

popularity( i přes Maxovu nemístnou poznámku) si stojí velmi

dobře. Vlastně skvěle. Jeho působení v ateliéru Performance,

úspěsně zakončená výstava fotografií zaměřená na detaily v

rostlinné stravě spojené s biomechanikou a pravidelně pořádané

párty na půdě domu jeho babičky jej vyšvihly mezi brněnskou

rádobyelitu, a slečny se na již zmíněném půdním prostoru, kterýžto

Filip využíval zároveň jako svůj ateliér a spací kout, střídaly

rychleji než jejich názory na Kafku. Tohle všechno bylo fajn. Ale

žádná nebyla ONA.

V tomhle sebestředném toku myšlenek se zvedl a odešel. Procházel

parkem mezi Maliňákem a Moravákem, a hledal alespoň malej kousek

něčeho, co by jej zachránilo od myšlenky, že není úplnej magor.

Jako, trochu magor byl vždycky,to o tom žádná – celé jeho bytí už

odmala našeptávalo, že nepatří mezi průměrné lidské tvory. Svoje

první knihy četl ve čtyřech letech, a zatímco se jiný děcka učily

nesmrkat do rukávu a schovávaly pochcaný prostěradla, on

debatoval s otcem o tom, jak funguje světový masochovný systém.

Měl sen. Asi týden zpátky dostal od kámoše nějaký kuřivo, zrovna

v den, kdy ležel nad mapou,a přemýšlel, kudy pojede na plánovaný

eurotrip. Vzpoměl si na kouzelný sáček v kapse,a řekl si že si

ubalí brko, a bude přemejšlet vleže...ale fakt

přemejšlet...chrrr.

Ocitl se na břehu moře, zdálky k němu doléhal křik opic. Rozhlédl

se, aby našel nějaký záchytný bod, a zjistil, kde vlastně stojí.

Na nedaleké chatrči uviděl tabuli, přistoupil blíž, a zjistil,že

je tam nápis“Ticket to the Moon.“ Kde jen tohle viděl? Aha,

vlastně to viděl v prospektech. Bali. A jeho ostrov Gili, kde je

v této všeříkající větě uschován příslib magických houbiček. To

zní fajn.

"Filip?" 

****to be continued****