„Znechucuje mě, že muži a ženy musejí žít své životy takovým způsobem. Je to bolestivé pro ně a je to bolestivé i pro mě. Nevidím však z toho východisko. Jediné, co tudíž mohu dělat, je o té bolesti psát. ...
Sešel cestičkou dolů na pláž,odkud zazníval jediný zvuk, který by bylo možno považovat za lidskou řeč a ačkoliv neměl tušení kde se jeho schránka právě nachází, nějakým způsobem mu byl známý každý kámen, každá větev - a dokonce ta zvláštní vůně, kterou byl prostoupen i on sám - ale vážně vzduch voněl jinak a proto i on voněl tak trochu jinak -ta byla tak domácká, jako mámin nedělní upečený chleba.
Když se před ním rozprostřel pohled na otevřené moře a lidské hlasy už byly tak blízko, že se dalo rozpoznat komu patří, pochopil, že se na pláži děje něco zvláštního. Skupinka osob, ne více než deseti lidí právě začínala s jakýmsi rituálem. Ne, nebyl to ledajaký rituál. A ne, nedá se vidět na National Geohraphic.
Hlouček byl rozdělen téměř napůl, šest mužů a pět žen. Dokud se Filip nepřiblížil na vzdálenost, na které bylo možno spočítat počet zvláštních čar, které měli muži i ženy nakreslené na hrudi, vypadalo toto zvláštní uskupení jako parta domorodců, kteří si přišli ve světle ohně, který se pomalu rozehříval na obrovskou vatru,zatancovat jako spousta jiných kmenů. Uctít svým tancem své bohy, předky, matku Zemi a jiné náležitosti, které pro ně znamenaly Život. Avšak jediné, co tato společnost právě uctívala, byl bůh zvaný Šílenství.
Udělal ještě pár kroků a zůstal stát v uctivé vzdálenosti stínu, odkud si ho nikdo nemohl všimnout. Zároveň tak blízko, aby viděl že očividně nejstarší muž vkládá ostatním členů cosi do úst. Ti poté zavírali oči a nasazovali masky blaženého výrazu, který pozorovatelům potvrzoval domněnku, že se dotyční zrovna ocitli v jiném světě, jiném vesmíru, v jiném časoprostoru.
“Můžeš být tam kde seš, nebo taky můžeš být tam, kde chceš být.”
Až do této chvíle se Filip smál klišé typu:Krve by se v něm nedořezal.
Až do této chvíle.
