„Tanec je matkou všech umění. Hudba a poezie existují v čase, malířství a architektura v prostoru. Ale tanec žije jen jedenkrát v čase a prostoru.“
Věnováno filmovému pocitu.
Chytnu jej za ruku a táhnu z hotelového baru. Zatáhnu jej do
výtahu, kde zmáčknu tlačítko posledního patra. Matně si vzpomínám
na to, že ředitel hotelu mluvil o střeše hotelu jako o největší
terase v Zurichu. Když vystoupíme, rozprostře se před námi
obrovský prostor, který se při troše fantazie dá pojmout jako
taneční parket. A tanec- to je přesně to, nač mám momentálně
největší chuť.
„Chceš si zatancovat?“
To, že mi s největší pravděpodobností čte myšlenky, už začínám
vnímat jako samozřejmost.
„Bingo. Ovšem záleží na tom, zda k tomu tanci budu mít taky
partnera.“
„Milerád. Avšak rád bych tě viděl tancovat samotnou. Tanec bytí,
jestli víš, o čem mluvím..“
Já,já..já kdovíproč,vím.
Je teplý letní večer, a v dálce pomalu zapadá slunce. Nepotřebuju
ani žádnou hudbu k tomu, abych si v hlavě navodila tu správnou
atmosféru. Jdu doprostřed terasy a rozpustím si vlasy. Šaty od
Blanky jsou vzdušné, lehké a mají sukni, která se při sebemenší
otočce rozvine do ztracena.
Zavřu oči a začnu se pohybovat. Nevím, kde se ve mně vzalo to
chvění, které vyjadřovalo všechno, co jsem v danou chvíli cítila.
Lehkost, jemnost, ženu, která je uvnitř mě. A
hlavně svobodu. Neskutečnou volnost, která prostupovala každou
buňkou mého těla. Tancovala jsem pro sebe a pro něj. Tancovala
jsem pro všechny bytosti na světě, a rozplynula se do prostoru.
Kolem mě se rozhořel oheň, do toho foukal silný vítr, a já
vnímala jen zem pod nohama, která se mi postupně ztrácela. V
jednu chvíli jsem zachytila jeho pohled. Byla v něm všechna láska
světa. Koukal se na mě tak, jako se kouká matka na své právě
narozené dítě, jako muž na svoji nejmilejší, a zároveň jako na
svého nejlepšího přítele.
Přistoupil blíž a chytil mě za pas a ruce. Začal tancovat se mnou.
Vířili jsme v rytmu našich srdcí, jako by nám patřil svět. Jako
bychom spolu tancovali odjakživa. Najednou bylo jedno, kým jsme.
Že já jsem Laura, vědkyně. Že on je Felix, spisovatel. Byli jsme
to my dva, a zároveň jeden. Byli jsme vším. Já byla čarodějkou,
kněžkou, královnou i malou holčičkou, a on byl vůdcem, vojákem i
pirátem, a jeho úsměv byl stejný, jako když v pěti letech dostal
první kolo. Ta energie, která nás pohlcovala, to bylo Ono.Ano,
bylo to ONO!
Když jsme dotancovali, vítr se uklidnil. Koukala jsem na něj, a
on se koukal na mě. A pár minut jsme tam jen tak koukali.
„Lauro?“
„Ano?“
„Pojď, projdeme se. Musím ti něco říct.“
