Nad městem se stmívalo. Vzduch byl plný hysterie, divnejch věcí. A taky trochu pižmově voněl, skoro jakoby věděl, jaké zvěrstvo se děje tam, kde ani on nepronikne. V nás, uvnitř.
https://www.youtube.com/watch?v=nrkTwaQ3XGE
Vždycky jsem se díval na svět kolem sebe očima, které nejenže nebyly obyčejné. Dokonce ani nebyly moje. Věděl, že jsem a budu tím Jiným. Ač v letech dospělého, stále chlapcem. Ač na pohled člověkem, jsem bytostí. Ač vypadám mužem, jsem i ženou.
Kráčel po kolejích, které vlastně nikam nevedly. Nevěděl moc kam jde- a ani netoužil po tom, aby to zjistil. Jediné co věděl, bylo, že opouští život, který jej nečinil šťastným. Nechápal proč-vždyť všichni okolo byli na pohled vnoření ve svých vlastních wonderlandech. Vlastně, vypadal taky. Jen to uvnitř bylo trochu jinak.
Zpíval, a zvuk vycházející z jeho úst zněl jako rusalčí vábení. Jako zpěv ptáků, ale zároveň trochu nářek opuštěného zvířete. Tón vlastního hlasu jej konejšil - jako by to byla vlastně jediná realita. Nohy a ruce splývaly se symfonií, kterou zpíval pro svoji duši. Nevadilo mu, že se stal medúzou. Byl jí vlastně rád. Moc rád.
Teď bych si měl vlastně říct, kdy se tohle všechno změnilo ne ? Kdy se ze mě stalo to, čím jsem? Proč nejsem jako ostatní ? Měl bych ? A bylo to vlastně někdy jinak? A jsem v tom sám, nebo je nás víc? Nevím a zároveň jsem si jistý, že odpověď je zbytečná. Co je to vlastně odpověď....
Tak nejak to nedávalo nikdy smysl. Existence, život, duše, vědomí. Proč, naco? A čím jsem si zasloužil oči které vidí víc než ty ostatní? Něco uvnitř, co jsem ani s největší snahou za celý svůj život nedokázal najít v někom jiném ? A proč mi přijde rozdělení bytostí na muže a ženy zvláštní? Jsem muž? Ne. A žena ? Taky ne. Tak co teda ? A není to jedno?
A pak jsem ji potkal. Druhou bytost.
Říkají tomu láska. Vážně ? Jde to popsat ? Když proti sobě sedíme, já koukám na ni, bytost kouká na mě. Podává mi jointa, kouřím. Ty bezedné oči, sahající mnohem dál, než je představitelná hranice představivosti. Nemůžu ji nechat uniknout, a zároveň vím, že ji nedokážu vlastnit. Není nic než strach, že zmizí. Jako pavučina, kterou neopatrným pohledem smetu.
Proti tomu, co se ve mě děje, je tsunami pouhým výsměchem přírody. Děsí mě síla, kterou nade mnou bytost má. Děsí mě to, co ve mě probouzí.Ona mě pozoruje upřeně, jakoby věděla. Já vím, že ví, a že je tenhle moment nezadržitelný. Na to musím zapomenout, proto odcházím. Zvedám se s vědomím, že už bytost nikdy neuvidím.Je to rychlé. Bolí to. Ale zároveň je to osvobozující. Zmatené? Možná.
Je to stejně jen nás dvou.
