..that's sit. Jakoby nic víc. Roky jsem se snažila za něčím hnát, a pořád jsem se hnala za něčím co neexistuje. A co se stalo? Nic. Prostě nic.
Dneska byl den, kdy jsem měla Facetime s člověkem, který je mě pro mě velmi důležitý. Ten člověk se mě ptal: Jak ty to teďka máš? Jakoby s čím? Jakoby se vším. Ty vole.. Já nevím.
Jak já to vlastně teďka mám? S životem, s prací, s muži? Na jednu stranu, jakoby dobrý. A je to dobrý protože vlastně nic neřeším. Ale není to takové to jednoduché "nic neřeším". Nic neřeším proto, že teď zrovna je bezčasí.
Ona mi říká : " Ty jsi vlastně takový pražský Buddha." No, třeba jo. Třeba jsem. Ale spíš si myslím, že jsem teď konečně pochopila takový ty věty z kuchařek na šťastněj život. Moc přítomnosti. A proč?
No, jednoduše proto, že posledních pár měsíců bylo ve znamení snů. Ve znamení toho, že jsem byla schopná si uvědomit, že všechno, co bylo okolo, byla jen hra. Byla to hra která skončila knock- outem. Hra, která mi pomohla pochopit kdo jsem a co chci. A jediné co chci, je být šťastná.
Znáte takové ty momenty, kdy se kolem vám všechno míhá, měníte místo od místa, člověka od člověka a názor od názoru? Možná ne. Já jo. A pořád sakra ne se něco vyvrbit. Sedíte tisíce kilometrů od místa, které nazýváte domovem, ačkoliv to vlastně váš domov není- a pořád vám není jasné. Jaktože se něco neděje. Ta změna. Ten moment, kdy vám přijde e-mail, který hlásá že konečně máte možnost pracovat s Mobym. Že můžete procestovat Austrálii. A že v tu stejnou chvíli zároveň stavíte s mužem svého života váš dům z odpadků, který se stane vaším společným domovem.
Tyhle věci se nedějí z jednoho prostého důvodu. Protože jste v té přehršli informací a zážitků přestali sledovat sami sebe. A tak nějak, jste se přestali mít rádi. Zapoměli jste se milovat. A zapoměli jste přijímat každý moment takový, jaký zrovna v tu chvíli je.
Hele, já vím. Někdy jsou ty momenty dost napiču. Jdete po Praze, potkáte kluka, který byl před dvěma lety vašim celým světem. A ten kluk se ani nenamáhá na vás zavolat vašim jménem. Prostě, v tu chvíli je jeho vesmír jinde a vy jste mu vcelku u prdele. A je to tak v pořádku.
Protože zapomínáte sledovat, že možná tam někde za váma jde člověk, který zažívá stejnou situaci. Kolik lidí jste v životě opustili, protože vám prostě neseděli? Kolik lidí jste poslali jejich vlastní cestou, protože nebyl důvod s nimi jít dál?
Je jich mnoho. A jediné, co v tu chvíli můžete udělat je poddat se tomu. Poddat se tomu, že ač jste jednorožec, tak jste proste nesežrali celou moudrost světa.
Krásné na tomhle všem je to, že už si to dokážu dovolit. Každou krávovinu kterou udělám. Opiju se, jsem trapná, společnost to nezvládne. Ale vlastně dobrý. Ta společnost to zvládne. A zvládne to proto, že je to všem vlastně úplně jedno a každý z nás si hrabe na svém vlastním písečku.To co bylo včera, bylo včera. Už to neexistuje. Teď je teď a dnes je dnes. A s tím se musíme smířit.
Musíme se smířit s tím, že láska je to co cítíme v tuhle chvíli.
A pokud to nedokážeme tak to není láska.
Je to něco, co nedokážu pojmenovat.
A vy by jste taky neměli.
