Můj svět je tvořen neustálými boji. Bojem o přežití, o lásku, o vděčnost. O možnosti stát se tou, kterou doopravdy chci být. A pomalu ale jistě cítím, že nastává situace, která se podobá míru.
Zase se mi dějou věci. To už tak prostě je. Ač se svět okolo mě zdá klidným a bezmračným, najednou vlastně nenacházím argumenty pro to, proč by to tak nemělo být. Zdá se, že se musím naučit přijímat klid za svůj. Najednou už nejsem drama queen. A nemusím ohromovat okolí životními eskapádami. Užívám si čas sama se sebou a je to tak v pořádku.
Mě velice blízký člověk mě dneska nazval valašským Gándhím. Dozvěděla jsem se, že vlastně muži kteří mlčí, nejsou úžasní. A uvědomuji si, že se dokážu zamilovat do představy o člověku. Toliko jen k dnešku, k uplynulým osmnácti hodinám. A tyto tři věci mi ukazují, že věčné hledání pravdy a údělu člověka jsou v každém mém kroku, každém nadechnutí, každém úsměvu. Že můj svět je takový, jaký má být.
Proč ? Protože tohle jsou věci, které si neuvědomí jen tak někdo. Protože se pořád najdou takoví, kteří přijímají veškeré životní ústrky s pocitem, že tak to má být, tohle si zasloužili. A přitom není nic jednoduššího než udělat svůj svět takovým, jakým ho chceme mít.
Já chci jet na turné. Chci procestovat svět s lidmi, které miluji. Chci sdílet každý moment s člověkem, který bude vědět, že žijeme neuvěřitelný sen. Že tu nádheru můžeme sdílet spolu. Že já jsem to nejlepší, co ho v životě mohlo potkat a naopak.
Ne, nebojím se to říct. Zasloužím si lásku. Zasloužím si být milována a do konce svých dnů, ať přijdou za padesát let, nebo za týden, chci žít tak, aby každý z těch dnů, které mám šanci prožít, byl nezapomenutelný. Chci se stát nesmrtelnou, v srdcích lidí, kteří ví, že moje láska je nekonečná.
Zároveň chci, aby jste vy všichni, kteří tohle čtete věděli, že život může mít tu krásnou podobu, kterou si vysníváte chviličku před usnutím.
Stačí jen chtít.
