Nakupování v supermarketech je někdy celkem legrace. Onehdá jsem byl v supermarketu a zhruba v jedné třetině důmyslně připravených uliček provádějících nás od výrobků, které nechceme a nepotřebujeme - tedy šuntů, až po výrobky zastrčenými v posledních koutech - tedy těch výhodných v akci a narazil jsem na mladou paní s jedním dítětem v kočárku a zhruba pětiletou holčičkou pobíhající okolo a zoufale křičící "tati, tati!"
Tatínek byl vyslán vyhledat mouku - ona rodinka byla v tomto marketu zjevně poprvé a trochu zabloudila.
Důchodci suverénně mířili k regálům podle zatržených seznamů dle letáků, které drželi v ruce a nad kterými strávili předchozí odpoledne i večer, a plnili košíky výhodnými nabídkami - gumovými ředkvičkami bez chuti, oschlými sýry s lhůtou prodejnosti do příštího dne a rozpečenými rohlíky z polotovarů, které pokud nesníte do dvou hodin od koupě, už se nedají konzumovat, protože bez vysoce kvalitní zubní pasty udržující Vám zuby ve 100% stavu, nejdou rozkousat.
Ale vraťme se k naší rodince. Po chvíli se tatínek objevil a hrdě třímal dva kilové pytlíky mouky.
"No jo, ale já chtěla polohrubou a ty jsi vzal hladkou" - vyčítavě povídá maminka. "Víš co já si tam skočím sama". Po podrobné instruktáži, v které uličce se má dát doprava a v jaké výšce mouka leží maminka vyrazila do davu. Holčička zklidněná příchodem otce, se opět nadechla, zbrunátněla a začala křičet "Mami, mamííí". "Maminka za chvíli přijde", uklidňoval ji otec.
Holčička ke svému křiku ještě přidala kopání do regálů.
Kolem proplouvali lidé a schválně se otáčeli na druhou stranu. Někteří i oželeli výrobky umístěné v okolí rodinky, kvůli kterým sem původně vyrazili.
Dav, neidentifikovatelná skupina lidí bez tváří a ve své podstatě všichni stejní.
Situace s holčičkou se ještě několikrát opakovala, až do stadia, kdy holčička ležela na zemi, mlátila kolem sebe a nad ní stál chvilku tatínek, chvilku maminka, očividně bezradní, protože jeden z nich hledal nějakou potravinu a druhý musel hlídat kočárek a zároveň holčičku.
Jo, jo, není nad rodinné nákupy. Přišlo mi to trošku sobecké. Místo aby jeden z nich zůstal venku, nebo v autě (byl poměrně hezký den), tak museli vyrazit všichni, aby třeba na něco nezapomněli a aby si všichni lidé užili šikovné holčičky.
Korunu tomu ale dal jeden pán, který se připletl příliš blízko a schytal bolestivý kopanec do kotníku.
Naklonil se k tatínkovi a klidným hlasem povídá.
"Zabijete si to dítě sám, nebo s tím potřebujete pomoci?"
přeji hezký den :)
