Jak se správně zavádí inkluze do praxe nám jednoznačně popisuje ředitelka školy v Trmicích paní Marie Gottfriedová.
zde
Jak je vidět, tak všechno jde, když se chce a kdo nechce má přece možnost zvolit jinou školu do které si bude děti vozit.
Hned na počátku článku bych chtěl zdůraznit, že si velmi cením tak specifického přístupu k žákům, jaký mají na škole v Trmicích. Opravdu si nedělám legraci a myslím to vážně. Každý žák, který bude nakonec schopen se zařadit do společnosti má jistě vysokou hodnotu. Ale za jakou cenu?
Přijde mi to jako: "Proč se poškrábat na pravém uchu pravou rukou, když to jde i levou?"
Dovolil bych si několik postřehů k výše uvedenému článku a ač se zdá naprosto vyčerpávající, přeci jen zde vidím několik bodů nad kterými jsem poněkud v rozpacích a které mě nutí k zamyšlení.
Začal bych asi počtem žáků a pedagogických pracovníků (včetně asistentů).
Na počet 300 žáků má škola 21 učitelů, 9 asistentů a 2 vychovatele.
Podíval jsem se na školy jiné, zcela náhodně, jen co mi vyskočilo ve vyhledávači.
Například brněnská základní škola Hroznová má 470 žáků, 32 učitelů a 2 osobní asistenty. zdroj
Oproti tomu základní praktická škola Vídeňská Brno má na 214 žáků 11 učitelů a 6 asistentů. zdroj
Pokud tedy vezmeme počet žáků na jednoho pedagogického pracovníka, tak nám vyjde:
škola Hroznová: 13,8
škola Trmice: 9,4
praktická speciální škola Brno, Vídeňská: 12,6
Uznávám, není to nějaká dalekosáhlá statistika, jistě je to různé, přesto alespoň orientačně se dá říci, že počet pedagogických pracovníků na škole v Trmicích dokonce překračuje počet pedagogů na brněnské škole Vídeňská. Alespoň mně z toho vyplývá, že paní ředitelka si v Trmicích vytvořila díky dotacím, po kterých jak sama píše usilovně pátrá, takovou malou, zcela speciální školu.
Klobouk dolů.
V souvislosti s takto "efektivním" využitím pedagogů a asistentů bude jistě zajímavé, kde jich do našeho školního systému seženeme dostatek a hlavně kdo a jak je zaplatí.
Druhá věc, která mě ve článku zaujala je prohlášení že:
Sama vyučuji matematiku v jedné třídě na prvním stupni, kde jsou mimořádně nadaní počtáři i slabší děti. A vidím, jak ti šikovní se učí tím, že vysvětlují učivo slabším, hledají možnosti, aby učivo pochopil i jejich slabší spolužák, hledají cesty, jak mu zpřístupnit jejich poznatek. Skutečně si myslím, že když se s touto různorodostí a odlišností dětí dobře pracuje, je to velké obohacení pro všechny děti.
Tak tomuto prohlášení bych si dovolil oponovat.
Děti se učí tím, že vysvětlují látku těm slabším? No to snad ne. Tak buď to neumí a pak se to musí učit a těžko mohou něco vysvětlovat, nebo to umí a pak se to už neučí....
Ale v rámci multi-kulti do jejíž koncepce takové vzdělávání perfektně zapadá, je zřejmě možné všechno.
Osobně jsem na toto téma již psal před rokem - z pohledu zvenčí.
A co zevnitř? Zajímá to někoho?
Velmi hezký článek napsala Markéta Procházková zde
Píše o vlastní zkušenosti, dokonce navrhuje i logické řešení - jenže to nikdo slyšet nechce.
Jako další krok v rámci vytvoření dostatečně uniformního světa zřejmě bude zrušení všech sportovních akcí pro tělesně postižené a nadále už nebude Olympiáda a Paralympiáda, ale zůstane nám pouze jedna z nich, neboť nemůžeme přeci někoho znevýhodňovat, když za to nemůže.
Těším se na krásné záběry sportovců, za něž budou asistenti nosit třeba oštěp za určitou hranici, protože "všichni jsme přece naprosto stejní".
Když při inkluzi nevadí LMR (lehká mentální retardace), tak proč by při sportu mělo vadit tělesné postižení?
Já vím je to dohnáno do extrému, ale inkluze jak je podávána snad ne?
A pojďme ještě do jednoho extrému. Kam by mohla inkluze společně s multikulturalismem a korektností zajít nám ukazuje toto video (české titulky). Prozatím je to jen fikce, i když nějaké náznaky, že se k takové realitě blížíme tam asi objevíte.
přeji krásný den
