Trochu jiná zpráva

Pochybuji, že v sobotu 10. listopadu roku tohoto, byly televizní obrazovky slepé a hluché; kdo nemohl nebo nechtěl jít do pražských ulic, seděl u nich, aby mu nic neušlo. Výročí křišťálové noci. Páni! V akci budou náckové, anarchisti, policajti, čekají se bitky, násilí, horor, toho máme v televizi  málo, tak  teď ještě něco z domácí dílny! A dočkali se: srážky obou extremistů, zkrvavená tvář robustního mladíka,   další raněný, na hlouček extremistů se řítí těžkooděnci, střety na Náměstí Republiky, v Pařížské, ve Vysočanech... Já ale z toho všeho neviděla nic.

Čekala jsem na syna v  podloubí filozofické fakulty. Volal, že sjede do parkingu  u Rudolfina, leč on pořád nikde a mobil mlčí. Pletu se pod nohy stovkám mladých lidí a starších manželů  - všichni se hotoví jít do Josefova, starého židovského města. Pobízejí se, že v Meislovce už začala bohoslužba, kolik tam asi bude lidí, hoďte sebou, Libore, Vašku, Zdeno Mládenci zrychlí krok, ale já přešlapuji dál. Jsem zmrzlá a trochu ve strachu, jestli, nedejbože, nehavaroval? Ne, konečně! Přijel metrem, mohl zaparkovat až na Náměstí Míru. A teď mě žene jako vítr. To je dobré, trochu jsem se zahřála. Pak víc v mase lidí  v Meiselově ulici. Pořádková služba tam vpouští přicházející jen z levé strany a po jednom, tak je tam  nacpáno. Kontrola: „Máte zbraň,“ ptal se policista studentíka přede mnou. „To nemám, bohužel,“ odpověděl mu ten hoch jakoby s omluvou. Cpu se za ním k panelům rozestavěným po straně chodníku. Výňatky ze Starého zákona informují o dějinách židů. Proderu se jen k jedné vývěsce, k 141. Davidovu Žalmu.

Je zima, poprchává. Lidé mají kapuce a čepice na uši, židé jen jarmulky. Poslouchám projevy, když si všimnu, že okolostojící mají na kabátech žlutou  Davidovu hvězdu s nápisem Jude, přesně takovou, jakou Hitler židům přikázal nosit, jakou nosily mé kamarádky, jejich rodiče a prarodiče, kteří se z průmyslového vraždění v Osvětimi či Treblince nevrátili. Kde se tu vzalo tolik židů?? Á, už to vidím! Davidovu hvězdu, která se dala nalepit na kabát, rozdává každému, kdo si o ni řekne, mladý muž. Beru jednu sobě, jednu synovi, protože ten se vydal do Břehové. Prodírám se  za ním s hvězdou.

V Pařížské za útvary policistů davy, občané všeho věku, caparti sedí tátům „na koni“ a mají tak z nás ze všech jistě ten nejlepší rozhled, uprostřed vozovky zaujal obranné postavení demonstrant-vozíčkář. Nemáme zprávy, kde teď ti neonacisti jsou, odkud se vynoří; a přesto ve mně sílí jistota – dnes projít nemohou!

Setkáváme se až na Staroměstském náměstí u skupinky historických šermířů, kteří s přilbami na hlavách, opásáni brněním třímají štít, na němž mají také nalepenu Davidovu hvězdu.

„Odkud jste, páni rytíři?“

„Tak porůznu, ze všech částí Prahy,“ odpovídají.

„Zrovna moc vás není.“ Okolo nich se motá hlouček jejich kamarádů, kteří jim se středověkou výstrojí pomáhají. Dnešní pážata mají na sobě džíny, volkmeny a smysl pro humor. „Tak, hotovo a už jděte na ně,“smějí se  a přijímají veselé souhlasy od sem tam putujících demonstrantů proti oživování křišťálové noci. „No nejsou báječní?,“ slyším z hloučku dospělých. Jsou, fakt.

Při každém větším zastavení leze zima až pod kůži. Záchranou jsou kavárny a čajovny. Lidé zhltnout ten horký mok a pak zpět na náměstí a do ulic. Zdravíme se úsměvy i slovem. Jsme svoji, to je nádhera. Ale já jsem smutná a vzteklá. Na sebe. Tolik lidí na mně chtělo Davidovu hvězdu, s kterou jsem ulicemi putovala plná truchlivých vzpomínek na válku. Já, slůně malovaný, napadá  mě Werichovo sebepeskování, proč jsem si jich nevzala aspoň deset, dvacet?! Co by ti pohrobci židobijců dělali, napadá mne,  kdyby se místo policie proti nim postavili,  beze zbraně, všichni tihle lidé s Davidovou hvězdou na kabátě, ti, kteří  našim masmediím na rozdíl od extremistů za pozornost tolik nestojí?