Takoví prevíti

Co si myslí, že jsou něco víc, než druzí, protože mají něco (a lidská domýšlivost nezná hranic), co druzí nemají.

Na druhou stranu jsem poznal i hodně lidí, kteří si zakládají na tom, že nemají a na nás, věčně se pachtící s vírou, že až budeme mít dost, budeme šťastní a spokojení, se dívají s pobaveným despektem.

Nezapomenu na Antonia, který každý den při západu slunce podávaje mi maté říkal: "Tak co malej gringo. Chybí ti tu něco?" A rukou máchnul k obzoru pampy, jakoby mu patřili všechny pastviny Jižní Ameriky. Naše koně ležérně podupávali, tělem se rozléval pocit spokojenosti z celodenní práce, chutě maté a cigaret bez kolku. Usmíval jsem se a odpovídal:" Ne, Antonio, nechybí". A už nikdy jsem nebyl tak spokojený.

A nejsem spokojený, ač hodně vydělávám. Slintám nad možností si vybrat ne jeden, dva, ale rovnou desítky jogurtů. Stovky druhů sýrů a šunky. Mí rodiče často neměli hajzlpapír žádný, ale já si můžu vybrat bílý, žlutý, tvrdý, měký, voňavý, křupavý, hřejivý, mazlivý, drsný, jak pro chlapáky. Úžasný. A čím větší budu prevít, tím víc hajzlpapíru doma můžu mít (tak třeba politici mají jistě doma papír voňavoučký, natřený zlatým práškem a sladkou levandulí).