Znáte ten vtip? "Americkým vědcům se povedl objev století. Nalezli obrovská množství americké ropy. Pod arabskou půdou". Také cítíte z informací o zavraždění Ládina nahořklou pachuť?
Dopředu musím říct, že mé časté kritiky spojenců za oceánem nepramení z povrchního antiami cítění. Vyrůstal jsem blízko nich. Země je to krásná a lidé mají své přednosti a nedostatky jako všude jinde. Záleží na míře vašeho osobního vkusu. Já bych se ale mezi těmi přerostlými dětmi zbláznil.
Právě proto, že jde o spojence a v mém připadě o spojence chtěné, tak je třeba kritizovat. Ač jsme zemí malou, tak nemáme v popisu práce slepě přikyvovat a tupě nohsledit za odérem větších a mocnějších.
A byl to právě náš spojenec, kdo nás po 11. září zatáhl do války v Iráku na základě lživé informace. Válce, která porušila mezinárodní právo, a kde se počet mrtvých civilistů přehoupl přes půl milionu.
A byl to právě náš spojenec, který se veřejně přiznává k mučení vězňů a dělá z toho takřka ctnost.
A byl to právě nás spojenec, kterému hrstka pomatených a krutých fundamentalistů shodila dva domy, a který v aktu msty pozabíjel řádově více nevinných než předchozí tyrani.
A je to právě náš spojenec, který se stále schovává za věty, že bojuje za svobodu a demokracii a přitom lže, mučí a vraždí.
A teď prý náš spojenec zavraždil Ládina a mocně se přitom bije v prsa. A přerostlé děti v Americe tančí. Všimněte si, prosím, že ne všichni si zaslouží řádný soud, což je trochu v rozporu se zásadou, kterou prý náš spojenec ochraňuje. Nu, ne že bych pro Ládina truchlil. Zasloužil si to. Ale není co slavit. Koneckonců byl to důstojný soupeř. Bývalo mi nevolno z arabů, kteří na ulici tancovali oslavujíc smrt našich civilistů při podařeném útoku. Stejný pocit mě přepadá při pohledu na ty přerostlé děti. A jakýsi hlas uvnitř mě si říká:"Vy si snad jeden druhého přímo zasloužíte."
Tony Blair vyzýval Evropu, ať přestane s rostoucím antiamerikanismem. Souhlas. Doba není lehká, ale zároveň měl upozornit Ameriku, ať se začne chovat v souladu se svými proklamacemi. Ať se v první řadě ona sama chová jako vzor svých ideálů. Do té doby jejich řečičkám můžeme a nemusíme věřit. Záleží na osobním vkusu.
Mimochodem. Nepíši zde nic nového. Všechny tyto otázky jsou pokládány a diskutovány jak v britských, tak amerických seriózních denících. Je ale k zamyšlení, proč v denících českých nejsme o těchto aktivitách informováni. Jde o typickou malost našich šéfredaktorů? Novinářů? Strach a lokajství, jak za starých časů?
