S U.S.A. na věčné časy

S U.S.A. na věčné časy a nikdy jinak. Pro mě sice, jakožto polovičního latince, je poměrně těžké sdílet bezbřehé nadšení z našeho velkého spojence, protože pachuť z ovoce od United Fruit Company se mi už stačila vrýt pod kůži. Aby se to nestalo i vám (což je těžko možné, protože zde se něpěstují banány), tak velké televize bdí.

V ledovém úžasu občas zírám na zpravodajské pořady našich velkých televizí. Jaké naprosto fantastické novinky o velkých bratrech se dozvídám!

Počínaje dokumentem o stíhačích a zmínkami o rostlých amerických vojácích tančících kdesi na jejich základně na písně od Lady Gaga konče. Všude jsou ti chrabří hoši od bobří řeky. Rekové hájící demokracii a svobodu! No prostě bomba! Do toho pár střihů ve večerních zprávách o amerických důchodcích, kteří ještě v mimořádně pokročilém věku hrají bowling. Naprostí gerojové! V dalším pořadu se dozvídám, že i když Amerika svrhla atomové pumy na civilisty jako první a chválabohu zatím i jako poslední, tak bývalí Sověti, potažmo Rusové, jsou daleko horší prevíti. Ještě že ty reportéry máme. Dokument „Ukradené Kosovo“ nejdříve zakáží a nakonec pustí s komentářem, abychom jej nepochopili tak, jak byl autory myšlen. Za chvíli bychom už nevěděli s kým se kamarádit a s kým ne. A to nebylo přípustné ani tehdy, natož teď.

A tak když se dívám na staré propagandistické pořady, tak se musím usmívat, jak naivně velkolepě nám vkládali do hlav představu o Straně. Ze současných pořadů mě mrazí. Z nejasného pocitu, že ke svobodě je stále daleko a k mezinárodnímu konfliktu zatraceně blízko.