Malé šílenství ve velké Libyi

Nejsem žádný přehnaný pacifista. Jsem přesvědčen, že jsou chvíle, kdy je prostně nutné vzít flintu a jít do války. Při obraně. Když je přímo napaden spojenec nebo vlastní zem. Stále přemýšlím, jestli jsou války v Afghánistánu, Iráku a teď v Libyi správné nebo nutné. Nejsou. A k poznání stačí jednoduché měřítko.

Měřítkem je vlastní pocit. Bez ohledu na chronické lži a tlachání našich mocipánů. Tím pocitem je prastaré dilema otce majícího syna. Půjdu do války? Vezmu syna sebou? A pokud už sám nemohu, pošlu ho tam samotného? U současných konfliktů mi stále vychází jedno silné ne. Snad proto v současných konfliktech na naší straně bojují převážně žoldáci. V těch válkách není nic (snad kromě ropy a udržení koloniálního vlivu), kvůli čemu bych tam svého syna poslal.

Že nás do takových konfliktů naši představitelé ženou, mi přijde trochu jako zrůdnost, malinko podobná zrůdnosti nepřátelských diktátorů. Nemám rád Kaddáffího. Vzbouřencům držím palce. Asi bych jim dodal nějaké zbraně, kdybych je měl. Ale poslat tam svého syna? Opět ne. Tohle není náš boj. Je jejich. Opět mi přijde, že jsme se vetřeli někam, kam nepatříme a hájíme zájmy... No čí zájmy? Co tam proboha děláme?

Mít teď na vojně syna, který by dostal takovýto rozkaz, asi bych vážně uvažoval o použití flinty, ovšem ono použití by bylo v rozporu s původním rozkazem. Napadá mě, že pokud naši politici chtějí takovéto války, nad kterými jen člověk kroutí hlavou, tak by do prvních bojových řad měli chodit příkladně oni sami a jejich rodinní příslušníci. Jak za starých časů. Chceš válku, králi? Tak se postav do čela svého vojska a ukaž, jak vážně to myslíš. Jinak raději mlč!

Možná bychom měli požadovat, ať se současných válečných operací v Libyi účastní přímo pan Sarkozy. Hezky v první řadě, když je z vojny celý blažený. A vedle něj by se mohl postavit i pan Cameron a princové Anglie. Jestli je tato válka tak důležitá, proč nejsou v prvních řadách? Vždyť by to měla být čest, ne? I generálové a vojevůdci. Mohli by vylézt ze svých pancířovaných brlohů a ukázat nám, jak moc si cenní oné svobody a demokracie :)

Řeči se vedou, voda teče, a právě mé země vedou další válku v cizí zemi za pochybné zájmy. Nezbývá mi, než kroutit hlavou a modlit se, za co nejméně mrtvých z obou stran. A rodinám, které přijdou o své blízké vinou našeho bombardování, vzkazuji (i když si to těžko přečtou): "Odpusťte, prosím. My v rámci demokracie ještě nevíme, co s našimi představiteli, kteří propadnou válečnému šílenství".